Po příjezdu, plni chtíče z dosažení vrcholu, vyrazili jsme relativně svižným tempem do hor. První úsek, vedoucí k chatě u Zeleného plesa, vede vycházkovým terénem bez výrazného převýšení. Zde tedy nadprahové tempo nevadilo.
Problémem byl úsek na tuto sekci navazující. Výstup od Zeleného plesa k výše posazenému červenému plesu. Zde je prudší exponovaný úsek, který lze při pomalém tempu zvládnout bez větších obtíží. Naše svižné tempo nás sice k červenému plesu dostalo doslova za pár minut, ale nahoře jsme měli pocit, že umíráme. Navíc náš odpor k dlouhým pauzám nám nedovolil odpočívat více než 5 minut a už jsme pokračovali opět k vrcholu.
Pasáž vedoucí pod Kolové sedlo byla o poznání pomalejší, protože nás brzdil napadaný sníh na který nikdo z nás neměl vhodnou obuv. Na sedlo vede cesta zajištěná řetězy, kde se před námi bohužel vytvořila ohromná fronta. Úsek byl prudký, ale naštěstí ne tolik a dal se provést bezrizikový výstup mimo zajištěnou část. Z kolového sedla se naskytl úchvatný výhled na Javorovou dolinu.
Z tohoto místa vede na samotný vrchol hezká skalnatá cesta, která do hry zapojí i ruce. Je potřeba překonávat mini soutěsky a drápat se po přírodních skalnatých schodištích. Většinu toho co vidíte z vrcholu Jahňacího štítu lze vidět už od dosažení Kolového sedla, přesto je krásný pocit dosáhnutí vrcholu a užívání si výhledů. Náš čas výstupu od parkoviště Biela voda až na vrchol byl 3:03. Možná za to mohlo i krásné počasí, ale tento vrchol zatím pokládám za jedno z nejhezčích míst Vysokých Tater a už nikdy bych nenavštívil Zelené pleso bez této vrcholovky.
Vzdálenost
21.0 km
Stoupání
1300 m
Klesání
1300 m
Rozpočet
U takového výletu nemá moc smysl mluvit o ceně. Nicméně pro úplnost, výsledná cena za osobu byla 458 Kč. Skládala se z: 258 Kč za cestu vlakem z Popradu do Pardubic, 50 Kč za kofolu na horské chatě a 150 Kč mému kamarádovi za svezení autem z Pardubic do Popradu (=cena benzinu dělená pěti).
Když jsem na internetu hledal horské destinace, kam se lze z Čech dostat pomocí mezinárodního dopravce za rozumnou cenu, dvě rakouská městečka byly horkými kandidáty: Salzburg a Innsbruck. Po prvním zadání sousloví „innsbruck best hikes“ a asi 2 minut hledání, jsem měl jasno. Dvanáctá etapa tzv. Orlí stezky poskytovala vše, co jsem od takového tripu čekal. Vzhledem k naší startovací poloze jsem trasu naplánoval v obráceném směru a doplnil ji výšlapem na Hafelekarspitze (2334 m.n.m.).
Den 01
Do Innsbrucku jsme dorazili podle plánu, tedy v sobotu ve 4:40 ráno. Cestou na autobusovou zastávku nás zastavilo několik skupin opilců a všichni zvědavě vyzvídali kam máme namířeno. Trojice německých puberťáku nás dokonce obdarovala velmi zvláštní informací. Po jejich otázce „Kam máte namířeno“ a naší odpovědi „Na vrchol Hafelekarspitze“ jsme dostali následující odezvu, kterou pro autentičnost ponechávám v původním jazyce:
Oh no, don’t go there, there’s -50 degrees and lots of avalanches. I was there and I almost died.
Neznámý opilý muž
Poté co dorazil autobus jsme se nechali odvést na zastávku Nordkette, čímž jsme ušetřili dobrých 200 výškových metrů. V 5:30 jsme tedy započali náš výšlap s počáteční nadmořskou výškou 850 m.n.m. Cesta okamžitě začala strmě stoupat vzhůru a spolu s blížícím se vrcholem strmost dále rostla.
Díky našim čerstvým nohám netrval výšlap naštěstí více jak 3 hodiny a před půl osmou jsme dorazili k horní stanici lanovky. Získané převýšení v tuto chvíli činilo bezmála 1400 m. Bohužel jsme nezvládli závod s otevírací dobou lanovky a první kabina dorazila do konečné stanice pár desítek minut před námi. S naším podivem byla ale prázdná a turisté se začali na vrcholu vyskytovat až po nás. Pokračovali jsme dále směrem k chatě Hallerangeralm, kde jsme měli zarezervované ubytování. Cesta velmi dlouho vedla nenáročným terénem a k naší radosti se dostavoval optimismum. Blížili jsme se k přechodu přes horské sedlo Stempeljoch. K naši dobré náladě přispívali lyžaři, které jsme pozorovali v dáli. Jednalo se o turisty, kteří sestupovali nejspíše z vrcholu Pfeiser Spitze a vzhledem k suťovému charakteru prudkých kopců v okolí byly nuceni ke sjezdu po kamenech spíše než k pěšímu sestupu. Dorazili jsme k sedlu a náš optimismus se rozplynul děsíc se, že nás čeká podobné lyžařské představení. Přechod byl velmi prudký a výrazně zdemolovaný přírodními silami. Naštěstí ve skále sem tam trčela nějaká ta jistící kramle nebo řetěz a naše sjezdy byly jen krátké a výjimečné. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili dál, směrem k sedlu Lafatscher Joch. Cesta nás děsila, protože byla označena černou barvou a klasifikována jako těžká. S oddychem jsme zjistili, že toto značení je liché a cesta krom dvou velmi krátkých skalních přechodů nepřinesla žádné komplikace ani těžkosti.
Ze sedla už jen zbýval sestup dolů k chatě Hallerangeralm. Vzhledem k našim unaveným chodidlům byl tento sestup náročný a jevil se jako nekonečný, až jsme se děsili druhého dne, který měl začínat výšlapem právě na toto sedlo. K chatě Hallerangeralm jsme dorazili kolem 14:30, sundali boty a užívali si zbytek dne válejíc se na lavičce.
Vzdálenost
19.1 km
Stoupání
2 150 m
Klesání
1 230 m
Den 02
Autobus zpět do čech měl z Innsbrucku vyrážet v 13:15, proto jsme druhý den vyrazili z horské chaty už v 5:30 a ještě za velmi slabého světla jsme realizovali výšlap zpět na horské sedlo, z kterého jsme předchozí den sestupovali. Za tmy jsme špatně odhadli v jaké výšce vlastně končí naše cesta a když jsme mysleli, že jsme v polovině, už jsme byly téměř nahoře. Díky tomu nám tento výšlap, který předchozího dne vypadal jako nekonečný, připadal nyní extrémně jednoduchý a krátký. Únava holt relativizuje. Před cestou zpět do Innsbrucku měla cesta přecházet přes další zajímavé sedlo – Törl. Bohužel byla cesta nahoru zavřená a bylo na ni zakázáno vstupovat.
Vydali jsme se tedy prakticky jedinou možnou cestou dále, směrem do městečka Hall in Tirol. I když stále z kopce, k našemu překvapení vedla cesta příjemným údolím s výhledem na okolní hory. Ve zmíněném městečku jsme se napojili na dálkovou trasu Jakobsweg a po asfaltu se doplazili až do Innsbrucku. K odjezdovému nástupišti jsme se dopravili s hodinovou rezervou a s 45 kilometry v nohách. Bylo to v mém životě zatím to nejpříjemnější umírání.
Vzdálenost
25.3 km
Stoupání
570 m
Klesání
1 750 m
Rozpočet
Jelikož byl trek plánován „narychlo“, nepodařilo se nám stihnout výhodnější cenu autobusu a zpáteční cesta z Prahy do Innsbrucku nás vyšla na 1350 Kč. Jediná útrata na treku bylo přespání na horské chatě Hallerangeralm a ochutnávka místní kuchyně. Tyto položky nás vyšly na 520 Kč. Celková cena byla 1870 Kč/osoba. Akčním autobusem se dá samozřejmě výrazně ušetřit.
