Microtrip #25 – Madeira severní stranou

V květnu roku roku 2022 jsme se rozhodli s mým nejlepším kamarádem, že uděláme opět společný výlet. V té době jsem zahlédl i zlevněné letenky na Madeiru na listopad. Doporučení jsem měl pro tuto lokalitu skvělou, a tak jsme si oba vyhradili čas v termínu 15.11. – 20.11. a koupili letenky společnosti Tap air Portugal. Po vzoru již minulého roku se to nevyhnulo komplikaci a ještě asi měsíc před odletem jsem musel konzultovat se společností přesunutí letu, jelikož nám nenechali žádný čas na změnu letu v Lisabonu. Pauza mezi přestupem byla při cestě tam cca 8 hodin. Tento čas jsme strávili v pohodlí letiště, kdy jsme si zkrátka na zemi nafoukli karimatky a přes noc jsme spali nebo se alespoň snažili spát. Ráno byl odlet z Lisabonu do Funchalu v 7:30.

Den 01 – 16.11.

Po přibližné hodině a půl jsme přistáli v letišti Funchal. Po Madeiře jezdí dost sofistikovaná autobusová doprava a mají díky ní pokrytý téměř celý ostrov. My jsme se nejdříve svezli autobusem do hlavního města, kde jsme si také udělali nákup na následující 3 dny po krátké procházce jsme vyrazili na 3,5 hodinovou jízdu autobusem přes celý ostrov. Původní cílová destinace byla Porto Moniz, ale po úvaze toho, kdy zapadá Slunce a kolik času bychom měli na samotnou chůzi za světla, jsme se nechali vyhodit o jedno město dříve, v Seixalu. Světlo jsme měli asi na dvě a půl hodiny, ale museli jsme vystoupat na 7 km 1200 metrů stoupání. Trasa bylo dost prudká, ale velice dobře schůdná. Po první sekvenci ve městě se zatáčí do lesa a zde je schodovitý terén téměř po celou dobu stoupání. Cíl byl v kempu Fanal, kam jsme docházeli již s čelovkami. Po interakci s dalšími obyvateli kempu u přístřešku jsme si postavili stan a těšili se na další den.

Vzdálenost	7 km
Stoupání	1200 m
Klesání	50 m

Den 02 – 17.11.

Přes noc začalo lehce pršet a toto počasí se drželo až do brzkého rána. Člověk by i vyspával déle, ale po příběhu krávy, která začala někomu jíst stan, jsem při zvyšování hlasitosti žvýkání těchto zvířat nemohl už ani na chvilku zabrat. Nám se tato nešťastnost nestala a tak jsme vyrazili kolem deváté hodiny i se stanem v batohu. Cíl pro dnešní den byl až téměř naivní a to dojít na Pico de Ruivo, kde jsme měli rezervaci na kempování se stanem.

Zde je asi důležité zmínit, že po celém ostrově je veliké množství kempů, kde s potvrzením přes internet můžete zadarmo postavit stan. Na těchto místech jsou pítka s vodou, lavičky, přístřešky, grily, ohniště a v některých případech i záchody. Předpokládám, že mimo turistickou sezónu nikdo povolení nekontroluje.

Ráno bylo tedy mlhavé a prvních 6 km jsme šli v obklopení lesů a jakési místní kleče. Až asi po hodině mlha začala slézat a nám se postupně ukazovaly horizonty. První milník dne byl vrchol Pico de Ruivo de Paul, který se tyčí na náhorní plošině a je vidět po celou cestu. My jsme ovšem toužili po něčem extra, a tak jsme si za trasu vybrali neznačenou cestu, místo té oficiální. Prvních pár stovek metrů šlo vyšlapanou cestu snadno následovat, ale jak jsme postupovali dál a dál, začala se nám pod nohami vytrácet. Za pár momentů jsme byli v obklopení divoké flóry a průběh byl takový, že jsem šel první a snažil se najít co nejvíce přístupnou cestu. Ne vždy to vycházelo, ale dopadlo to dobře. Po hodině boje jsme se seškrábáni do krve ocitli na cestě. Ze svých noh jsme vyndávali nejenom klíšťata, ale i spoustu trnů. Na vrchol jsme dorazili po krátké pauze.

V druhé polovině dne nás čekala poklidnější část a to sestup k levádě a její následování až do sedla Boca de Encumeada, odkud se stoupá na Pico de Ruivo. První část levády byla vyschlá, a tak nás okouzlila až po několika kilometrech, kde jsme se i dočkali fascinujících vodopádů. Trasu jsme neměli stoprocentně detailně nastudovanou, tudíž nás pohled na tunel trochu vyvedl z míry, nicméně trasa přes něj opravdu vedla. Je to opět jiný typ zážitku a téměř kilometrový tunel a následně i ty další jsme si užili. Když jsme došli do sedla, navštívili jsme kavárnu, kde jsme si dali vynikající koláče a chlazený nápoj. Na Ruivo bychom se již nestihli v rozumném světle dostat, a tak jsme sestoupili do kempu Chão dos Louros a zde jsme strávili noc.

Vzdálenost	28 km
Stoupání	800 m
Klesání	700 m

Den 03 – 18.11.

V noci opět pršelo, ale tentokrát to nebyl žádný slabý déšť ale bouřka. Za tohoto pochmurného rána jsme se opět sbalili a vyrazili směr nejvyšší hora Madeiry. Po pár stovkách vystoupaných metrů jsme se pomalu začali dostávat nad mlhu a výhledy v tu chvíli začaly být velkolepé. Celou dobu má cesta dobrý poklad a i s velkým množstvím vody na ní je dobře schůdná. Stoupání většinou zajišťovaly schody, tak nezapomeňte natrénovat před Madeirou vytrvalost a sílu stehen, rozhodně se to bude hodit.

Cesta nevede jenom po hřebeni, ale je to spíše takové přecházení z jedné strany hor na druhou. V našem případě to bylo ještě zajímavější, jelikož na severní straně se držela mlha a nesvítilo zde sluníčko a na jižní straně bylo naopak teplo. Člověk tak přecházel z nandávání brýlí a sundávání oblečení na pravý opak. Cesta je označena jako středně těžká, s čím určitě souhlasím. Na druhou stranu bych nevolil tuto trasu pro někoho, kdo toho v horách moc nenachodil. Trasa dokáže být spíše psychicky náročná a to z důvodu délky na samotný vrchol, ale také z pocitu několika falešných vrcholů a nestálého sestupování a vystupování výškových metrů. Vrchol je navíc vidět až v samotném závěru této trasy.

Před výstupem na vrchol jsme se občerstvili na chatě, kde jsme si dali opět výborný koláč a k tomu i nějaký toust a pití. Za celou dobu treku jsme potkali pouze pár lidí, ale to se změnilo zde u Pico de Ruivo, kde se již podepsalo to, že to je významná turistická lokalita a s pomocí cesty autem je i dobře dostupná. Užili jsme si výhledu a pokračovali jsme dál. Následoval přiměřeně prudký sestupující terén k levádě na severní straně. Podél té jsme pokračovali až do kempu Pico das Pedras. Zde jsme strávili noc.

Vzdálenost	24 km
Stoupání	1500 m
Klesání	1400 m

Den 04 – 19.11.

Rozhodli jsme se, že v treku už pokračovat nebudeme, a jelikož letíme následující den brzo ráno, v městě Santa Cruz jsme měli zarezervované ubytování. Došli jsme tedy z kempu do nejbližšího města Santana, což bylo asi 5 km, a odtud nás dovezl autobus zpět do hlavního města. Zde jsme ochutnali místní jídla a nakoupili nějaké suvenýry domů, poté jsme se dopravili do lokace našeho hotelu. Čirou náhodou se v městě konal festival lidové kultury, a tudíž přímo na náměstí bylo spoustu stánků a dokonce i pódium pro večerní hraní kapel. Mohli jsme tu vidět spoustu místních produktů od jídla až přes krajkářské výrobky. Ve večerních hodinách zde vystupovali i lidé ve folklórních krojích. Bylo to moc milé. Následující den ráno jsme odletěli přes Lisabon zpět do Prahy.