Blog

Piz Bernina hřebenem Biancograt byla v plánu už delší dobu, ale nelíbilo se nám počasí v posledních dnech. Bylo dlouhodobě velmi teplé počasí a to i ve vysokých nadmořských výškách. Z toho důvodu jsme začali vyhledávat alternativní program. Jako vhodná náhrada se jevil Nordgrat na Grossvenediger, ale pár dní před odjezdem se na něm stále nelepšila předpověď. Rozhodli jsme se tak na poslední chvíli změnit program na původní plán a zkusit onu Berninu. Špatné počasí sice mělo být i zde, ale jen den před vrcholovým dnes. V den výstupu už mělo být vhodněji.

Původně jsem měl vyrazit pouze s jedním zkušeným kolegou z horolezeckého oddílu, ale nakonec se připojili další 3 zájemci. Ti s námi sice nevyrazili hřebenem Biancograt, ale plánovali výstup normálkou. Tím se krásně naplnilo auto a maximálně se optimalizovali náklady, přeci jen jsou chaty ve Švýcarsku drahé, takže jsem byl za toto ušetření vděčný. Z Berouna jsme vyráželi okolo páté hodiny ranní.

Startovací bod byl pro každou skupinu jiný, leč ležel blízko sebe. Já s Mirkem jsme vystoupili v městečku Pontresina. Na pozdní odpoledne byl hlášen désť a tak jsme se moc nezdržovali a co nejrychleji vyrazili na cestu. I tak se nám podařilo vystartovat tuším až po druhé hodině. Přístup k chatě je vzdálenostně trochu delší (12 km), ale vede netechnickým chodeckým terénem, který není ani nikterak příkrý. Na celé vzdálenosti i tak musíme vystoupat 800 výškových metrů. Když jsme se blížili k chatě, akorát začalo pršet, stihli jsme to jen tak tak. Na chatě jsme zjistili, že druhý den vyráží na Biancograt dalších 12 účastníků. Moc jsme nezaháleli a šli rychle spát, přeci jen byla snídaně plánována na 3:00.

Snídaně proběhla dle plánu v 3:00 a kolem 3:30 už jsme byli olečeni v sedáku a vyráželi na trasu. Nejsem tolik zvyklý chodit technické túry a tak na mě byla hmotnost batuhu už docela veliká a nástup (800 výškových metrů) pro mě nebyl zadarmo. Podařilo se nám sice předběhnout většinu skupin, ale první dvojice nám stále unikala. A mé síly pomalu také. K lezeckému nástupu, tedy sedlu Fuorcla Prievlusa jsme kvůli mě dorazili spíše trochu pomaleji za 2:30. Zde jsem si dal nějaký energy shot co jsem měl v batohu a od té doby se můj stav jen zlepšoval.

Následoval první lezecký úsek. Obtížnostně za sucha není těžký, ale za husté mlhy a se sněhovou pokrývkou byly nutné mačky a lepší horská intuice. Tu měl Mirek, který mě vedl, naštěstí výbornou a navíc nás stále vedla dvojice, co šla před námi. Dařilo se nám ji držet v dohledu. Lezení nejspíše nikde nepřekročilo druhý stupeň obtížnosti. Po určité chvíli se dostanete zpět na ledovec a k hřebenu Biancograt lze buď traverzovat po ledovci nebo přejít po skále. Dvojice před námi volila ledovec, my skálu. Obě skupiny byly přibližně stejně rychlé, takže záleží na prioritách. Já budu vždy raději volit skálu. Po druhém slanění jsme se konečně dostali na opěvovaný Bincograt. Ten byl bohužel celý v mlze a nebyl vidět.

Tolik mi to nevadilo. Hory vždy beru tak jak jsou a tohle je jejich přirozená součást, nikdy tedy nemám špatné emoce ohledně mlžných vrcholů. Stejně tomu bylo tady. Užíval jsem si to tak jako tak. Výstup po samotném Bincogratu byl rychlejší než jsem si myslel, ale také výrazně prudší než jsem si představoval. Hřeben jsme překovali zhruba za 45 minut s výrazným pálením v lýtkách. Po hřebeni už jsem myslel, že nám brzy čeká vrchol. Opak byl pravdou.

Úsek z Piz Bianco na samotnou Piz Bernina není papírově těžší než III UIAA, přesto nám přechod zabral neskutečně dlouho. Mohla za to kombinace počasí a exponovanosti. Celá cesta byla pokryta čerstvým sněhem a byla obtížnější orientace. Navíc byl hřeben vždušný a nejištěný. Nikde jsem se necítil vyloženě nebezpečně, ale náš postup byl zkrátka díky počasí pomalý, což bylo obtížné spíše psychicky. Na vrcholu jsme stanuli cca v poledne.

Cesta dolů už měla být zadarmo, ale nebylo tomu úplně tak. Lezecké úseky na normálce nejsou obtížné, ale některé části byly kvůli sněhu neschůdné a museli jsme tak vícekrát slaňovat. Byl jsem už docela utahaný a viděl se už na chatě, takže mě to opět narušovalo spíše psychicky. Fyzicky už problém dojít na chatu nebyl, chata Marco e Rosa byla nadosah. Sestup z vrcholu na chatu nám zabral 2 hodiny. Na chatu jsme dorazili cca v 14:30. Zde jsme vyčkali na zbytek osazenstva automobilu a už společně zasedli k večeři. Tento den byl pro mě pěkně náročným.

Ráno byla před námi ještě dlouhá cesta, takže jsme využili snídani v nejrannější možnou chvíli, tedy v 5:00. Snídaně byla pohodová a ještě bylo potřeba se uvázat na lano, na cestu jsme se tedy vydali až kolem šesté. Ráno byla jasno a krásně, takže jsme měli úžasný výhled na všechny ledovce. Postup přes ně byl pohodovou záležitostí. Bylo nutné sice pár trhlin překročit nebo obejít, ale nic hrozného. Horší to bylo na hřebeni Fortezza, kde jsme ztratili spousty času.

Na slaňovacích stanovištím byl přetlak lidí a špatně se tu provádělo bezpečné předběhnutí. Museli jsme tedy vyčkávat a přechod hřebínku nám zabral více než 4 hodiny. Nejhorší byla horní část, potom už se postup zrychlil, přesto jsme nazouvali mačky až kolem 12:20. Čekal nás poslední ledovec pod chatu Diavolezza. Postup byl opatrný, ale bezproblémový. Trhliny jsou tu odhalené a riziko pádu do nich je minimální.

Od konce ledovce jsme se opět rozdělili. Já a Mirek jsme šli napřed, abychom se vyhnuli nutnosti použít lanovku. Zbytek osazenstva se rozhodl od chaty sjet tímto pekelným strojem. Při výstupu na chatu jsme nabrali potřebný čas a abychom u auta nezdržovali, tak jsme části sestupu pod lanovkou sbíhali. Dorazili jsme akorát, když druhá skupina dorazila lanovkou. Naše temto bylo tedy akorátní. Tím byl náš trek ukončen.

Rozpočet

Jeli jsme v pěti, takže doprava i s dálniční známkou vyšla pouze na 584 Kč na osobu. Dále jsem platil ubytování se snídaní na Tschierva Hut za 51 CHF a dále ubytování s polopenzí na Rifugio Marco e Rosa za 70€. Náklady za osobu nakonec vyšli na cca 3635 Kč/osoba.