Microtrip #29 – Zavírání tatranských chodníků

Konečně jsem se po strašně dlouhé době dostal k sepsání tohoto výletu. Mohlo za to zejména narození syna, který dostal přednost před horami a já se na rok úplně stáhnul. Naštěstí naše pravidelné horské akce zůstávají, zejména potom Otevírání turistických chodníků ve Vysokých Tatrách. Roku 2023 jste poprvé vyzkoušeli i Zavírání turistických chodníků a stálo to za to. Předpokládám tedy, že i tato akce se zařadí do těch pravidených.

Opět, jak je zvykem, jsme do Liptovského Mikuláše dorazili někdy kolem třetí ráno a proto nám nezbylo nic jiného než se na chladné podlaze nádražní haly dospat. Vyčkali jsme na první ranní autobus do Žiarské doliny. Nepamatuji si, v kolik jsme startovali, ale mohlo to být kolem sedmé. Při nástupu do hor byly vrcholky zahaleny v mlze, ale bylo částečně vidět, že přetrval sníh, který napadl pár dní zpět. To mě trochu vyděsilo. Ne že bych se bál sněhových hor, jen jsem se bál, že se z toho stane technický přechod a bude tam málo pohodového chození. Nakonec to bylo vyvážené tak akorát.

Nástup do Žiarského sedla byl poměrně bezproblémový a také bezsněhový. Sníh se začal objevovat až při příchodu na zmíněné sedlo. Jen co jsme přešli horizont, poznali jsme, že zde poměrně dost fouká a na nástupu na Plačlivé vítr vytvořil ledovou krustu. Výstup na Plačlivé kvůli tomu nebyl úplně zadarmo, ale díky poměrně vysoké teplotě vzduchu byla pocitová teplota ještě k vydržení a nás se zdárně podařilo zdolat vrcholek.

Zde nastal jediný nepříjemný okamžik dne. Nebylo viděl cestu dál na hřeben a byl zde krátký desetiminutový brainstorming. Filip nakonec nasadil nesmeky a vyrazil obhlédnout terén dále a byl úspěšný. Terén nakonec nebyl ani nijak technický, jen nám orientaci ztěžovala hustá mlha, mráz a sníh. Po drobném zaváhání jsme tedy našli „vstup“ na hřeben a vyrazili jsme směr Baníkov.

Nebojím se nazvat cestu po hřebeni jako boží. Nabízela přesně ten hledaný kompromis mezi nenáročnou pohodovou chůzí a technickým terénem. Na hřebínku jsem ještě nikdy nebyl a tak jsem přesně nevěděl co mě čeká. O to větší překvapení bylo množství přechodů přes skalní zuby a mnoho úseků s řetězem. Drobný poprašek tomu všemu dodal zvláštní kouzlo.

Původní plán byl dorazit až na Salatín, ale terén nám neumožňoval mít dostatečnou rychlost. Nestihlo by se to. Proto jsme za vrcholem Baníkov zaveleli k ústupu z optimistického plánu a spustili plán realistický. Za Baníkovským sedlem jsme se vydali směrem na Tatliakovu chatu, kde jsme měli rezervované ubytování. Sestup už byl lehce zvadlý, ale bezproblémový.

Chtěli jsme se vyhnout chůzi po asfatu a tak jsme zvolili k chatě sectu přes Roháčské plesa. Čekalo nás tak navíc ještě 200 výškových metrů. Nebyl to těžký terén, ale naše nohy už se těšili do postele a tak to bylo trochu pomalejší. Nicméně vše jsme zvládli a relativně akorát jsme dorazili na horskou chatu, kde jsme si dali horký čaj.

Od dob vážnějšího úrazu mívám občas zablokovaná záda a od nich vertigo. Bohužel mě to chytlo druhý den uprostřed hor. Z toho důvodu bylo zaveleno pro ústupovanou variantu. Stačilo jen vylézt na Smutné sedlo a odtud už jsme vyrazili směrem na autobus. Z toho důvodu je v mapě a v tabulce zakreslena jen trasa z prvního dne.