Just another blog about traveling
Po trochu delší odmlce jsme se vypravili opět do hor. Znovu pouze na jeden den a pouze v rámci republiky. Rozhodli jsme se navštívit Jizerské hory a přidat na seznam další z nejvyšších vrcholů českých pohoří, Smrk. Počasí na začátku dne nebylo zrovna nejhezčí. Automobil jsme nechali u krajnice v obci Hejnice a vyrazili po zelené do hor. Oblačnost byla …
Bratr vyrazil na 10 dní do slunného Španělska (věřím, že také sepíše cestopis) a nabídl mi vyrazit s ním. S manželkou jsme toto léto řešili koupi nové nemovitosti, vyřizování hypotéky a navíc i pořizování nového automobilu. Zrdžel jsem se tedy delšího a nákladnějšího cestování a odmítl jeho pozvání. Abych nezakrněl doma, vyrazil jsem alespoň na jeden den do místních kopců, …
Na první srpnový víkend jsme s bratrem naplánovali krátkou zastávku v německém Garmisch-Partenkirchenu. Lákala nás možnost zdolat nejvyšší německou horu, Zugspitze. Tento plán ztroskotal 2 dny před odjezdem, kdy jsem se dozvěděl, že můj automobil je kompletně nepojízný. Jediná možnost byla na místo dorazit pomocí nadnárodního dopravce Flixbus. Bratr se bohužel z logistických důvodů a kvůli pracovním povinnostem nemohl přizpůsobit …
Opět se nenašlo dostatek času absolvovat náš vytoužený 3denní trek přes Moravskoslezské Beskydy, a tak jsme se rozhodli absolvovat 2denní náhradní trasu. Tentokrát jsme se rozhodli navštívit Karlovarský kraj. Stačilo do itineráře vložit pár vybraných bodů a cesta se nám zformovala sama. Rozhodli jsme se totiž navštívit hrad Loket, lázeňskou část Karlových Varů, vrchol Plešivec a nakonec nejvyšší bod Krušných …
Původní plán byl vyrazit v termínu 08.-10.05. do Beskyd (těch Moravskoslezských) a užít si tak jedno z mála míst v České republice, kde lze zdolat opravdu úctyhodné převýšení. Ještě ve středu vypadalo počasí velmi nejistě, a tak jsme se po dlouhé debatě rozhodli Beskydy zatím odložit. Chtěli jsme ovšem alespoň trochu protáhnout nohy a potrénovat. Vybrali jsme tedy kratší a …
Tento trek byl součástí našeho 8-denního putování po Jordánsku a Izraeli (http://microtrips.eu/2020/02/makrotrip-01-jordansko-a-izrael/). Jelikož sám o sobě splňuje definici mikrotripu a funguje jako samostatný celek, je představen v této sekci. Den 01 – Sobota 15.02. Pro úspěšný start treku byl vyžadován přesun z Ammánského letiště do 170 km vzdáleného městečka Dana. Existují tu vzásadě 2 základní možnosti jak se do cílové …
Neodolali jsme a v akci zakoupili letenky na lednovou Mallorcu. Přílet byl plánován na nedělní pozdní odpoledne a odlet ve čtvrtek ráno. Na trekování tak tedy zbyly efektivně jen zhruba 3 dny. Vymyslet plán nedalo moc rozmýšlení, protože skrze celé západní pobřeží vede známý trek GR221. Bratr navíc toužil vidět pláž Torrent de pareis a tak i ona se stala …
Tento prodloužený víkend jsem plánoval podle klasické cestovatelské rady: “Najdi to nejprofláklejší a nejnavštěvovanější údolí a cestuj do údolí těsně vedle”. A tak při zakoupených letenkách do Bergama padla volba na jezero Lago di Como. Rychlý průzkum historických center městeček Bergamo, Lecco a Bellagio mělo být vhodně doplněno horským výšlapem na vrchol Grigna Settentrionale. Plány začal kazit nejprve sníh, který …
Po příjezdu, plni chtíče z dosažení vrcholu, vyrazili jsme relativně svižným tempem do hor. První úsek, vedoucí k chatě u Zeleného plesa, vede vycházkovým terénem bez výrazného převýšení. Zde tedy nadprahové tempo nevadilo.
Problémem byl úsek na tuto sekci navazující. Výstup od Zeleného plesa k výše posazenému červenému plesu. Zde je prudší exponovaný úsek, který lze při pomalém tempu zvládnout bez větších obtíží. Naše svižné tempo nás sice k červenému plesu dostalo doslova za pár minut, ale nahoře jsme měli pocit, že umíráme. Navíc náš odpor k dlouhým pauzám nám nedovolil odpočívat více než 5 minut a už jsme pokračovali opět k vrcholu.
Pasáž vedoucí pod Kolové sedlo byla o poznání pomalejší, protože nás brzdil napadaný sníh na který nikdo z nás neměl vhodnou obuv. Na sedlo vede cesta zajištěná řetězy, kde se před námi bohužel vytvořila ohromná fronta. Úsek byl prudký, ale naštěstí ne tolik a dal se provést bezrizikový výstup mimo zajištěnou část. Z kolového sedla se naskytl úchvatný výhled na Javorovou dolinu.
Z tohoto místa vede na samotný vrchol hezká skalnatá cesta, která do hry zapojí i ruce. Je potřeba překonávat mini soutěsky a drápat se po přírodních skalnatých schodištích. Většinu toho co vidíte z vrcholu Jahňacího štítu lze vidět už od dosažení Kolového sedla, přesto je krásný pocit dosáhnutí vrcholu a užívání si výhledů. Náš čas výstupu od parkoviště Biela voda až na vrchol byl 3:03. Možná za to mohlo i krásné počasí, ale tento vrchol zatím pokládám za jedno z nejhezčích míst Vysokých Tater a už nikdy bych nenavštívil Zelené pleso bez této vrcholovky.
| Vzdálenost | 21.0 km |
| Stoupání | 1300 m |
| Klesání | 1300 m |
U takového výletu nemá moc smysl mluvit o ceně. Nicméně pro úplnost, výsledná cena za osobu byla 458 Kč. Skládala se z: 258 Kč za cestu vlakem z Popradu do Pardubic, 50 Kč za kofolu na horské chatě a 150 Kč mému kamarádovi za svezení autem z Pardubic do Popradu (=cena benzinu dělená pěti).
Když jsem na internetu hledal horské destinace, kam se lze z Čech dostat pomocí mezinárodního dopravce za rozumnou cenu, dvě rakouská městečka byly horkými kandidáty: Salzburg a Innsbruck. Po prvním zadání sousloví „innsbruck best hikes“ a asi 2 minut hledání, jsem měl jasno. Dvanáctá etapa tzv. Orlí stezky poskytovala vše, co jsem od takového tripu čekal. Vzhledem k naší startovací poloze jsem trasu naplánoval v obráceném směru a doplnil ji výšlapem na Hafelekarspitze (2334 m.n.m.).
Do Innsbrucku jsme dorazili podle plánu, tedy v sobotu ve 4:40 ráno. Cestou na autobusovou zastávku nás zastavilo několik skupin opilců a všichni zvědavě vyzvídali kam máme namířeno. Trojice německých puberťáku nás dokonce obdarovala velmi zvláštní informací. Po jejich otázce „Kam máte namířeno“ a naší odpovědi „Na vrchol Hafelekarspitze“ jsme dostali následující odezvu, kterou pro autentičnost ponechávám v původním jazyce:
Oh no, don’t go there, there’s -50 degrees and lots of avalanches. I was there and I almost died.
Neznámý opilý muž
Poté co dorazil autobus jsme se nechali odvést na zastávku Nordkette, čímž jsme ušetřili dobrých 200 výškových metrů. V 5:30 jsme tedy započali náš výšlap s počáteční nadmořskou výškou 850 m.n.m. Cesta okamžitě začala strmě stoupat vzhůru a spolu s blížícím se vrcholem strmost dále rostla.
Díky našim čerstvým nohám netrval výšlap naštěstí více jak 3 hodiny a před půl osmou jsme dorazili k horní stanici lanovky. Získané převýšení v tuto chvíli činilo bezmála 1400 m. Bohužel jsme nezvládli závod s otevírací dobou lanovky a první kabina dorazila do konečné stanice pár desítek minut před námi. S naším podivem byla ale prázdná a turisté se začali na vrcholu vyskytovat až po nás. Pokračovali jsme dále směrem k chatě Hallerangeralm, kde jsme měli zarezervované ubytování. Cesta velmi dlouho vedla nenáročným terénem a k naší radosti se dostavoval optimismum. Blížili jsme se k přechodu přes horské sedlo Stempeljoch. K naši dobré náladě přispívali lyžaři, které jsme pozorovali v dáli. Jednalo se o turisty, kteří sestupovali nejspíše z vrcholu Pfeiser Spitze a vzhledem k suťovému charakteru prudkých kopců v okolí byly nuceni ke sjezdu po kamenech spíše než k pěšímu sestupu. Dorazili jsme k sedlu a náš optimismus se rozplynul děsíc se, že nás čeká podobné lyžařské představení. Přechod byl velmi prudký a výrazně zdemolovaný přírodními silami. Naštěstí ve skále sem tam trčela nějaká ta jistící kramle nebo řetěz a naše sjezdy byly jen krátké a výjimečné. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili dál, směrem k sedlu Lafatscher Joch. Cesta nás děsila, protože byla označena černou barvou a klasifikována jako těžká. S oddychem jsme zjistili, že toto značení je liché a cesta krom dvou velmi krátkých skalních přechodů nepřinesla žádné komplikace ani těžkosti.
Ze sedla už jen zbýval sestup dolů k chatě Hallerangeralm. Vzhledem k našim unaveným chodidlům byl tento sestup náročný a jevil se jako nekonečný, až jsme se děsili druhého dne, který měl začínat výšlapem právě na toto sedlo. K chatě Hallerangeralm jsme dorazili kolem 14:30, sundali boty a užívali si zbytek dne válejíc se na lavičce.
| Vzdálenost | 19.1 km |
| Stoupání | 2 150 m |
| Klesání | 1 230 m |
Autobus zpět do čech měl z Innsbrucku vyrážet v 13:15, proto jsme druhý den vyrazili z horské chaty už v 5:30 a ještě za velmi slabého světla jsme realizovali výšlap zpět na horské sedlo, z kterého jsme předchozí den sestupovali. Za tmy jsme špatně odhadli v jaké výšce vlastně končí naše cesta a když jsme mysleli, že jsme v polovině, už jsme byly téměř nahoře. Díky tomu nám tento výšlap, který předchozího dne vypadal jako nekonečný, připadal nyní extrémně jednoduchý a krátký. Únava holt relativizuje. Před cestou zpět do Innsbrucku měla cesta přecházet přes další zajímavé sedlo – Törl. Bohužel byla cesta nahoru zavřená a bylo na ni zakázáno vstupovat.
Vydali jsme se tedy prakticky jedinou možnou cestou dále, směrem do městečka Hall in Tirol. I když stále z kopce, k našemu překvapení vedla cesta příjemným údolím s výhledem na okolní hory. Ve zmíněném městečku jsme se napojili na dálkovou trasu Jakobsweg a po asfaltu se doplazili až do Innsbrucku. K odjezdovému nástupišti jsme se dopravili s hodinovou rezervou a s 45 kilometry v nohách. Bylo to v mém životě zatím to nejpříjemnější umírání.
| Vzdálenost | 25.3 km |
| Stoupání | 570 m |
| Klesání | 1 750 m |
Jelikož byl trek plánován „narychlo“, nepodařilo se nám stihnout výhodnější cenu autobusu a zpáteční cesta z Prahy do Innsbrucku nás vyšla na 1350 Kč. Jediná útrata na treku bylo přespání na horské chatě Hallerangeralm a ochutnávka místní kuchyně. Tyto položky nás vyšly na 520 Kč. Celková cena byla 1870 Kč/osoba. Akčním autobusem se dá samozřejmě výrazně ušetřit.
