Mikrotrip #06 – Aby se neřeklo

Původní plán byl vyrazit v termínu 08.-10.05. do Beskyd (těch Moravskoslezských) a užít si tak jedno z mála míst v České republice, kde lze zdolat opravdu úctyhodné převýšení. Ještě ve středu vypadalo počasí velmi nejistě, a tak jsme se po dlouhé debatě rozhodli Beskydy zatím odložit. Chtěli jsme ovšem alespoň trochu protáhnout nohy a potrénovat. Vybrali jsme tedy kratší a méně náročnou trasu typu „aby se neřeklo“ z Křivoklátu do Příbrami s „pouze“ 1600 nastoupanými metry.

Den 01 – Pátek 08.05.

Nevím proč tomu tak je, ale vždy jsem si pletl Křivoklát a Kokořín. To se ukázalo jako kruciální při objednávání vlakového lístku v Berouně. Dal jsem slečně na přepážce na výběr z těchto dvou možností. Kokořín sice vyřadila ihned, ale zařadila novou možnost a chtěla mě poslat na Karlštejn. Naštěstí jsem si Karlštejn s ničím nepletl a pochopil, že Křivoklát je ta správná volba. Po zakoupení lístku jsem vyčkal na příjezd bratra a společně jsme pokračovali do cílové destinace.

Po příjezdu do Křivoklátu jsme nejdříve navštívili vyhlídku U Trojice, kde jsme pořídili první fotografie, a poté jsme odstartovali náš trek naučnou stezkou Paraplíčko. Trasa vedla sympatickou úzkou cestičkou doplněnou o kamenné zídky, které cestě vtiskly historický nádech. Naučná stezka byla zakončena vyhlídkou Paraplíčko, která z mého soudu moc nenabízela. Během našeho putování jsme narazili na mnohem hezčí vyhlídky.

Po sestoupení a překročení mostu do Roztoků začala naše honba za ešusem. Jako vždy jsme něco z výbavy nechali doma, dnes to byl ešus. Přitom jeho přítomnost v našem ruksaku byla životně důležitá, protože bez něj by náš den končil bez dýchánku u zeleného čaje. V Roztokách jsme nalezli 2 prodejny smíšeného zboží. V prvním prodávali pouze děravé grilovací podložky, které nešli pro náš účel použít. V druhém obchodě byla nabídka o poznání rozsáhlejší a tak jsme zakoupili stříbrný grilovací tác, který neobsahoval díry a bylo ho možné deformovat do požadovaného tvaru. Vybaveni tímto provizorním nádobím jsme vyrazili dále.

Hned za Roztoky jsme se poprvé ztratili. Přehlédnutím odbočky jsme pokračovali směrem Vyhlídka Stříbrný luh a dále po svahu nad železniční tratí. Asi po deseti minutách jsme konečně usoudili, že jsme až podezřele dlouho nezaznamenali žádnou turistickou značku. Po rychlé kontrole skze mobilní mapu jsme prozřeli a vrátili se zpět na naši trasu. Malá zacházka nám putování prodloužila cca o 2 kilometry.

Správná trasa vedla nejprve prudkým stoupáním k rozcestníku Pod Beraníkem, kde se cesta opět narovnala a vedla víceméně po rovině až pod Vraní skálu. Jelikož bylo hezké počasí, vysoká teplota a nízká relativní vlhkost, potěšilo nás, že tato úvodní část byla zastíněna hustým lesem. Situace se změnila až u Leontýnského zámečku, kde nás čekala první silniční etapa do Karlova. Na přímém slunci jsme začali pociťovat lehkou únavu. Z Karlova jsme pokračovali po červené turistické značce, která se naštěstí po chvilce opět stočila směrem do lesa. Kousek za vrchem Velké Číhátko jsme se prodrali zarostlou lesní cestou, abychom se napojili na žlutou trasu, která už vedla přímo na Vraní skálu.

Přestože se jedná o relativně frekventované místo, stojí za to si na Vraní skálu vylézt. Zajímavé je, že křivoklátsko je plné hradů, rozhleden a malých vesniček, přesto při pohledu z této skály máte pocit, že jste uprostřed nehostinného hustého lesa. Při pohledu směrem od Zdic není široko daleko vidět známka lidského působení a jediné co máte před sebou je pestrá paleta lesních barev.

Za Vraní skálou vedla cesta už mnohem více na přímém slunci, což začínalo být krajně nepříjemné. Dalším významným cílem byla dvojice hradů Žebrák a Točník. Osobně nejsem moc veliký fanda hradů a zámků, takže zastávka to pro mě byla spíše z povinnosti a kvůli odpočinku. U Točníku jsme také doplnili nějaké kalorie sladkou točenou limonádou a na chvíli poseděli ve stínu. Kvůli vysoké teplotě se naše zásoba tekutin ztenčovala a naši jedinou záchranou byl obchodní řetězec Coop ve vesničce Týček.

Ve vesnici byl obchod sice zavřený, ale ukázalo se, že místní nás nenechají ve štychu. Nejprve nám jeden domorodec nabídl nejen pramenitou kupovanou vodu, ale i osvěžení užitkovou vodou ze zahradní hadice. Přestože jsme byli opět o 2 litry vody bohatší, zkusili jsme o pár metrů dále ještě jednou štěstí. Zvoláním „Nemáte vodu?“ přes plot dalšího místního jsme si vynutili jeho pozornost. Majitel nám sice laskavě doplnil prázdnou lahev, ale až podezřele horlivě nás lákal do místní hospody a doslova nás nutil dát si pivo. Už bylo pozdě odpoledne a jediné na co náš mozek byl schopen myslet bylo pohodlí hamaky a sundané boty. S díky jsme tedy odmítli a pokračovali na poslední 4kilometrovou etapu.

Místo na spaní jsme měli vybrané předem a ukázalo se, že jsme nemohli vybrat lépe. Jednalo se o přírodní památku Studánky u Cerhovic. Když jsme dorazili na místo, ihned jsme se pustili do přípravy večeře a večerního čaje. Zakoupený grilovací tácek jsme naohýbali do požadovaného tvaru a využili ho k ohřevu vody. Tato improvizovaná nádoba fungovala více než efektivně, vzhledem k jeho skladnosti možná i lépe než skutečný ešus. Díky tomuto důvtipu jsme si mohli kolem šesté hodiny užívat večerní klid nad šálkem japonské Banchy. Posléze jsme ještě uvařili gulášovou polévku z pytlíku a najedeni zalehli do našich pohodlných hamak.

Vzdálenost	40 km
Stoupání	880 m
Klesání	700 m

Den 02 – Sobota 09.05.

Vzhledem k tomu, že noc byla relativně teplá (10°C) a hamaka velmi pohodlná, nechtělo se nám ráno vůbec vylézt. Na cestu jsme vyrazili až po osmé hodině. Nejbližším cílem byla čtvrť Pětidomí obce Kařez. Zde jsme měli pokračovat po modré turistické značce směrem k partyzánskému bunkru. Bohužel jsem ale na jedné křižovatce špatně zavelel a naše cesta se stočila po žluté skrze romskou osadu, kde kromě hlasité romské muziky vzduchem prostupovala vůně grilovaného masa. Cesta dále pokračovala po úzké cyklostezce přímo do centra Kařezu. Abychom se co nejjednodušším a nejpřímějším způsobem dostali zpět na naplánovanou trasu, zvolili jsme přechod přes obec Kařízek a dále k rozcestníku Nad Čerňákem. Cesta byla sice plně asfaltová, ale kvůli sílícímu slunci jsme se nechtěli zdržovat dalšími odbočkami.

Velmi mile nás překvapil následující úsek po žluté od rozcestníku Dlouhá leč do obce Jivina. Cesta se náhle stočila na úzkou cestičku skrze hustší křoví a my, jako kdybychom se zjevili v jiném světě. Cesta byla výrazně neudržovaná a vedla kouzelným údolím, kde se člověku občas cesta pod nohami ztrácela. Mám rád tyhle úseky hlavně kvůli tomu, že necivilizovanost oněch míst vnáší do putování dobrodružství.

Za Jivinou nás čekalo první výraznější stoupání tohoto dne. Zde je potřeba překonat místní vrchol s vysílačem. Obecně se nejedná o technicky náročný výstup, avšak s vysokou teplotou vzduchu a únavou v našich nohám nám dal už trochu zabrat. Po dosažení vrcholu je potřeba opět sestoupat na původní nadmořskou výšku a po asfaltové silnici dorazit k rozcestníku Svatá dobrotivá v centru Zaječova. Zde jsme dali delší pauzu a pro doplnění cukrů zakoupili sladké limonády a nanuky.

V Zaječově začíná závěrečné stoupání na nejvyšší vrchol Brd, Tok, kdy je nutné z výšky 440 dosáhnout nadmořské výšky 865 m. n. m. Asi kilometr za Zaječovem člověk narazí na hranice Chráněné krajinné oblasti Brdy. Sice se odpoledne teplota opět zvýšila, ale obloha se začala pomalu zatahovat. Přestože cesta pořád stoupala vzhůru, nebylo to nikterak nepříjemné, protože stoupání bylo rozloženo na dlouhou vzdálenost. Od rozcestníku K Letišti jsme se doslova zapojili do davu proudícího k vojenskému opevnění a vyhlídce na Houpáku. U opevnění jsme pořídili pár fotografií a pokračovali dále.

Naši rodiče toužili také po výšlapu na vrchol Tok. Využili jsme této skutečnosti a domluvili se s nimi na společném setkání na vrcholu. Získali jsme tím navíc i odvoz zpět domů, stačilo jen změnit cílovou destinaci z původní Příbrami na vesničku Obecnice. Přestože oni vyrazili až z Pardubic a my s nimi prakticky po dobu cesty nebyli v kontaktu, podařilo se nám setkat se na vrcholu až neuvěřitelně přesně. Bez nadsázky dorazili na vrchol o 30 sekund později než my.

Po šťastném setkání na vrcholu cca ve 2 hodiny jsme udělali delší pauzu, dali si plechovkový oběd a po pár desítkách minut vyrazili zpět domů. Kvůli velké únavě jsme se k autu už jen doslova doplazili a ten den už jsem se na nohy nepostavil a jen odpočíval.