Tento trek byl součástí našeho 8-denního putování po Jordánsku a Izraeli (http://microtrips.eu/2020/02/makrotrip-01-jordansko-a-izrael/). Jelikož sám o sobě splňuje definici mikrotripu a funguje jako samostatný celek, je představen v této sekci.
Den 01 – Sobota 15.02.
Pro úspěšný start treku byl vyžadován přesun z Ammánského letiště do 170 km vzdáleného městečka Dana. Existují tu vzásadě 2 základní možnosti jak se do cílové destinace dostat: velmi drahý pronájem automobilu i s řidičem nebo přesun levným autobusem s místními. Nelze jednoznačně doporučit tu či onu variantu, protože záleží na individuálním přístupu. Nicméně mohu poskytnout následující orientační doporučení. Pokud jste Jordánsko v minulosti navštívili nebo máte zkušenost s podobnou zemí, potom je jednoznačně lepší volit druhou možnost. Počítejte ale s tím, že nebude lehké autobus v Ammánu najít a cesta autobusem může být zdlouhavá. Pokud to je vaše první zkušenost se zemí tohoto typu, potom je lepší možností zaplatit místního řidiče (80 JOD). Pro nás to byla první zkušenost s mimoevropskou zemí a tak jsme zvolili dražší z variant.
Náš řidič bohužel neovládal anglický jazyk tak, jak jsme si představovali a tak nebylo úplně lehké vynutit si zastávku v obchodě s potravinami. Nejprve nám zastavil na benzinové pumpě, kde prodávali jen balené snacky. Napodruhé udělal zastávku u prodejny zeleniny a až třetí pokus byl úspěšný. Řidič zajel do úzké přeplněné ulice, kde přednost dostávaly auta s nejsilnějším klaksonem. Neexistoval tu rozdíl mezi silnicí, chodníkem a parkovacím stáním. Zastavil nám tedy prakticky uprostřed cesty a vyslal nás do místního supermarketu. Jelikož to byla naše první návštěva neevropského státu, zažili jsme zde náš první kulturní šok. Dle reakce místních, kteří na nás mohli oči nechat, jsme usoudili, že se pohybujeme v nepříliš turisticky rušné destinaci. Žádný z prodejců neuměl jediné slovo anglicky a zboží v regálech bylo naceněno nearabskými číslicemi. Nabrali jsme pár plechovek tuňáka (jiné zboží jsme nerozpoznali), nějaké prapodivné pečivo a nakoupili dostatek tekutin. Každý jsme plánovali na zádech táhnout 4.5 l vody, což není v poušti tolik, nicméně je to množství, které výrazně nenavyšovalo hmotnost našich batohů a dovolovalo se stále vejít do našich ruksakových velikostí 35+. Toto množství se v průběhu treku ukázalo jako akorátní. Při placení jsme pouze ukazovali jednotlivé mince a výběr těch správných jsme nechali na obchodníkovi. Jednalo se o malé částky, proto jsme se nebáli, že nás výrazně natáhne. S nákupem jsme znovu nasedli do automobilu a pokračovali dále. Do Dany jsme dorazili zhruba v 15:30 a na trekování nezbývalo moc času. Dana leží v přírodní rezervaci, kde je zakázáno přespávat pod širákem. Bylo tedy nutné dojít minimálně až na její hranici, tedy asi kilometr za honosné sídlo Feynan Eco Lodge.
Už samotný výhled do údolí byl úchvatný a celou cestu byl umocňovaný postupně zapadajícím sluncem. Cestou jsme potkali také první beduíny posedávající v tureckém sedu na vyvýšených kamenech a také jejich divoké psy pobíhající v okolí a nahánějící jejich stáda ovcí. Slunce postupně zapadlo za obzor a světla začalo ubývat. V pološeru jsme narazili na první beduínské vesničky a došlo na první přímou interakci. Postupem času jsme zjistili, že jsou mírumilovní a jste jim do jisté míry ukradení, přesto bylo naše první setkání trochu nervózní. Neměl jsem v ně důvěru a nevěděl co očekávat.Většina z nich jen lámanou angličtinou zjišťovalo, kam máme namířeno, ale některé skupinky dětí se pustily i do krátkého, leč nepříjemného, pronásledování. Když jsme dorazili ke stavení Feynan Eco Lodge, nebylo už vidět na krok. Začali jsme přemýšlet, kde přespíme. Na hranicích přírodní rezervace bylo stále relativně živo a ve tmě jsme se báli sestupovat z cesty a hledat vhodné místo. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se rozhodli tento den dokončit celý první úsek (dle oficiálního průvodce https://jordantrail.org/dana-to-petra/) treku z Dany do Petry a putování zakončit v až oficiálním Wild Campu. S lehkou mírou nadsázky (ale opravdu jen lehkou) se dá 10 nočních kilometrů charakterizovat takto: První z nás na sebe vzal roli navigátora a s aplikací Mapy.cz, zapnutou GPS a svítilnou na mobilu vedl skupinu. Druhý člen posádky odháněl divoké psy od jádra skupiny výkonnější příruční svítilnou. V této fázi treku bylo velmi důležité používat mobilní mapy a držet se na vyšlapané cestě. Ta sice velmi často mizela pod nohami, ale v místech větších suťových polí byl postup po trochu ušlapané cestě mnohem rychlejší než přímý přechod přes kameny. Do prázdného kempu jsme dorazili kolem osmé hodiny večerní. Jednalo se pouze o zametený plácek ohraničený nízkými kameny.
| Vzdálenost | 22 km |
| Stoupání | 80 m |
| Klesání | 1053 m |
Den 02 – Neděle 16.02.
Temná noc byla celou dobu našeho spánku ozvučena štěkotem divokých psů. Jejich štěkání odeznělo až zhruba hodinu před úsvitem. Ráno, s příchodem prvního světla, jsme navíc s hrůzou zjistili, že 50 metrů od nás stojí beduínský stan. Být tu ovšem o pár dní později, nespíš bychom zašli na návštěvu a ranní čaj. Předchozí den byl trochu hektický a během dne jsme stihli zkonzumovat pouze pár přivezených toustů. Ráno jsem se tedy pro jistotu pořádně nasnídal, přesto byl můj start velmi vláčný a bez energie. Bratr (celoživotní sportovec) samozřejmě ničím takovým netrpěl a hnal mě kupředu. Ihned jsme poznali, o co jsme předchozí den přišli. Nacházeli jsme se na rozlehlé pouštní planině. Na jedné straně se zem doslova natahovala v nekonečnou rovinu, která byla jen místy narušena malými výstupky. Na straně druhé se půda krabatěla a vytvářela ostré podélné pohoří, které bylo působením vodních toků doplněno velkým množstvím soutěsek a kaňonů. Trek vedl dalších 7 km po rovinnější části planiny, ale postupným přibližováním k vrcholkům cesta nenápadně nabírala na spádu.
Během druhé etapy prakticky nenarazíte na žádného Beduína ani jinou živou existenci. Občas se mi na mysl usadila myšlenka, že jsme vlastně v zemi nikoho. Uprostřed pouště. S omezenou zásobou jídla, pití a mobilního signálu. Víte, že když se něco stane, je potřeba překonat jednotky až desítky kilometrů zpět do civilizace. Na druhou stranu je člověk jen sám se sebou, v čisté přírodě. Nenarazíte na žádnou známku lidské existence, což může být osvobozující.
Na zmiňovaném sedmém kilometru začalo relativně prudké stoupání mezi vrcholky hor. Nejprve je člověk veden na malý mezivrchol, z kterého je nádherný výhled do okolí. Lze vidět prakticky celou již uraženou část treku. Cesta se dále stáčí směrem do hor a stoupání pokračuje vyschlým prudkým korytem říčky. Na první pohled se zdá, že bude potřeba výrazného zapojení rukou. Zdání klame a cesta je uzpůsobena tak, aby se dala překonat pouze chůzí. Stoupání je to na přímém slunci relativně dlouhé, ale odměna na konci stojí za to. Posledních pár výškových metrů stále nevíte co vás čeká, ale jakmile překonáte horizont, zjeví se před vámi nádherný výhled do údolí říčky Wadi Feid. Tato říčka si tu svým působením prodrala cestu a vytvořila tak nádhernou soutěsku, která měla být cílem našeho dalšího putování. Začali jsme tedy sestup ze sedla směrem ke kaňonu.
Na tomto místě začíná část bez telefonního signálu. Dle oficiálního průvodce signál naskočí znovu až u vrcholu Jabal Safaha. Dle naší zkušenosti byl mobilní signál mnohem dříve, viz dále. Sestup do údolí není náročný a je velmi scénický. Na úpatí je také vhodné odbočit k malému vodopádu a doplnit zásoby vody (vodu lze doplnit ještě v sídle Eco Lodge, jedná se ale o drahou záležitost). Je zde také skalní jezírko, kde se lze vykoupat. Doplnili jsme tedy všechny láhve vodou a udělali krátkou pauzu.
Cesta dále pokračuje zmiňovaným vyschlým korytem řeky Wadi Feid. V našem případě (únor 2020) to bylo jediné místo, kde jsme potkali tekoucí vodu. Trochu jsme se obávali této fáze, protože internetové zdroje často varovali před bleskovými záplavami. Obloha se navíc začala zatahovat a předpověď hlásila možnost deště. Strach nebyl moc na místě, protože velká část cesty vedla skrze široké koryto, kde šlo bez problému vylézt na výrazně vyvýšené břehy. Je pravda, že tu bylo pár úzkých přechodů, kde by se člověk v případě bleskových povodní nechtěl zaseknout, jejich překonání ale nikdy netrvalo déle než 10 minut. V případě deště by tak člověk měl dostatek času dostat se do bezpečnějších oblastí. Občas bylo potřeba brodit malé množství vody, nikdy však ne natolik hluboké, aby do něj nebylo možné stoupnout vysokou botou. Cesta vedla v této části po rovině a postup byl relativně rychlý. A to i s občasným draním se skrze křoví. Po třech kilometrech jsme dorazili k místu, kde končí druhá etapa. Dorazili jsme tam zhruba v jednu hodinu. Na tomto místě jsme potkali první (a poslední) skupinku turistů.
Z údolí cesta opět stoupala do hor. Výšlap to byl poměrně dlouhý a v této pasáži hůře značený. My jsme dokonce v prvním kilometru vzdali snahu hledat cestu a pokračovali naslepo po směru největšího spádu. Jako korekce nám sloužila navigace v mobilu s nahranou GPX trasou z oficiálních zdrojů. Po nejprudším úseku jsme opět našli vyšlapaný chodníček a pokračovali dále. Hned po výšlapu nám dokonce naskočil mobilní signál. Opět je tu úchvatný výhled do okolní krajiny. V dáli je vidět tmavě červené ostré pohoří a také sedlo, kde jsme ještě nedávno stáli. Vrcholky v nejbližším okolí mají ale jiný charakter. Nyní se před vámi rozléhají terasovité pískovcové vyvýšeniny. Ty jsou na svých zlomech doplněny vodorovnými pásy různých odstínů červené a žluté.
Cesta vedla po hraně jednoho takového útvaru. Vždy byla vidět pěšina na jeden až dva kilometry dopředu a my tak zjistili, že jsme často přecházeli po hraně zlomu do velmi hlubokého údolí nebo dokonce po převislém skalním masivu. Pro naše potěšení vedla cesta po dosažení nejvyššího bodu etapy už víceméně po vrstevnici. Dorazili jsme na úpatí vrcholu Jabal Safaha, který je potřeba obejít kolem dokola. Zde začala být cesta opět trochu výškově roztříštěná a schodovitá. A k našemu překvapení opět došlo ke změně výrazu okolí. Krajina se pomalu změnila z terasovitých vrchů na zaoblené pískovcové útvary. Nacházeli jsme se přibližně ve dvou třetinách třetí etapy a začala na nás opět přicházet únava. Rozbalili jsme tedy pod vrcholem Jabal Safaha karimatky a přespali přímo na cestě.
| Vzdálenost | 22 km |
| Stoupání | 1570 m |
| Klesání | 570 m |
Den 03 – Pondělí 17.02.
Hned po jednom kilometru chůze začala cesta pomalu klesat a opět došlo ke změně typu krajiny. Ze zaoblených pískovcových vrcholků s pracovním názvem „boubelky“ se rázem stala beduínská zemědělská planina. Na mnoha místech internetu jsem se dočetl, že tato část je z těch nudnějších. Osobně s tím nesouhlasím a naopak si myslím, že krása celého treku spočívá právě v jeho rozmanitosti. Tato část vám navíc poskytne bezprostřednější interakci s místními, když jste nuceni doslova procházet jejich usedlostmi.
V jednom z kempů jsme byli svědky zajímavé výměny názorů mezi beduínskými dětmi. Okamžitě co jsme se ke stanům přiblížili na 50 metrů se za námi vyřítilo několik těchto malých stvoření. Dva z nich byli dominantní. Chlapeček a holčička. První co je zajímalo bylo naše jméno a poté kam máme namířeno (očividně jiné fráze anglicky neuměli). Naše odpověď byla prostá: „To Petra“. Chlapeček ihned začal rukou ukazovat správným směrem a vedl nás dále. V tom se do pantomimické diskuze vložila holčička a začala ukazovat na druhou stranu. Pokračovali jsme dle pokynů chlapce (vybaveni mobilní GPS) správným směrem. Holčičce se to očividně nelíbilo a zvýšila hlas a opět velmi důrazně ukazovala opačným směrem. Když jsme ji ignorovali a začali se škrábat do kopce nad jejich obydlím, vzala to s nechutí a pustila se za námi a s křikem si opět vynucovala změnu našeho směru. Opět se do toho vložil chlapec, který ukazoval správným směrem a snažil se dívku překřičet. Nezbylo než zvýšit tempo a uniknout malým potvůrkám.
Další dobrodružství na sebe nenechalo dlouho čekat. Ke konci třetí etapy vede cesta skrze čističku odpadních vod. Kousek před ní procházíte řadou beduínských kempů, kde se vyskytuje také velké množství divokých psů. Většina beduínů nám pomáhala tyto stvoření zahnat nebo je naháněli zpět do kempu. Jeden z usedlíků zvolil opačnou strategii. Na pozdrav reagoval jen letmým otráveným pohybem ruky a s ignorací nás nechal na pospas svým psům. Očividně jsme procházeli skrze jejich teritorium (stále po značené oficiální cestě), protože nás oblíčili a ze vzdálenosti cca 2 metrů na nás štěkali a vrčeli. Bylo to krajně nepříjemné. Beduín to vše sledoval bez náznaku nějakého zájmu. Naštěstí pro nás se psi neodvážili k žádnému činu a stačilo mezi nimi opatrně projít. Po 100 metrech vzdali své snažení a vrátili se do svého kempu.
Za čističkou odpadních vod se cesta táhne asi 4 kilometry po rozlehlých mírně zvlněných planinách. Jsou tu hezké výhledy, ale poměrně málo stínu. V jednu chvíli se cesta náhle stočí doleva a začne závěrečné klesání do údolí. Tato část je v oficiálních mapách označena jako exponovaná. Není nikterak těžší, než zbytek treku. Exponovanost spočívá v tom, že je při sestupu nutno kromě nohou používat také ruce. Sestup ovšem není dlouhý. V údolí se jde opět vyschlým korytem řeky až k malému skalnímu schodišti.
Na vrcholu sídlí příjemná beduínská rodinka, která nám prodala neskutečně lahodný čaj (sice za 1 JOD, ale opravdu stál za to). Na chvíli jsme se zastavili a diskutovali s beduínkou o jejím způsobu života. Byla to naše první pravá diskuzní interakce s místními. Dá se říci, že toto setkání nás konečně vyléčilo z ostychu a zbavilo nás našeho evropského odstupu. Pomalu jsme pokračovali dále skrze další skalní schodiště a po pár metrech mezi skalními stěnami se před námi otevřel komplex Malá Petra. Netuším jak to tu vypadá v sezóně, ale byl tu velice příjemný klid a velmi málo turistů. Chrámy sice nejsou tak úchvatné jako ve velké Petře, ale ten klid místu dodává mnohem lepší atmosféru.
Vzhledem k charakteru treku jsem nechtěl nic podcenit a v Petře objednal ubytování až na úterní noc. Jelikož jsme do Malé Petry dorazili lehce po pondělní jedenácté hodině, zbývalo nám spoustu času. Existovaly v zásadě 3 možnosti jak pokračovat. První varianta byla pokračovat v treku dále a dojít až do samotné Petry. Tato možnost skýtala několik rizik. Bez předchozí návštěvy skalního komplexu nebylo možné říci, kolik času zde budeme chtít strávit jejím průzkumem a navíc nebylo jisté, zda seženeme levné ubytování v Petře na tento extra den navíc. Druhá varianta byla ukončit trekování a přespat někde poblíž Malé Petry. Bohužel jsme zjistili, že se nacházíme opět v přírodní rezervaci a přespávání nadivoko je zakázáno. Nakonec jsme se rozhodli zvolit variantu číslo 3: Přespání v oficiálním kempu. Přes místního stánkaře se nám podařilo sehnat ubytování za 25 JOD za osobu. Částka to nebyla zrovna nízká, ale kempy v okolí nestály o moc méně, navíc byla v ceně i snídaně a večeře. K tomu všemu nám hrálo do karet, že nás majitel ráno vzal na otočku do Wadi Musa. Z nám neznámého důvodu je totiž potřeba předložit Jordan Pass a vyzvednout vstupenku do Petry pouze u předního vchodu, tedy ve Wadi Musa. Možná bychom prošli zadním vchodem i tak, nechtěli jsme to ovšem riskovat. Po menším odpočinku nás vzal majitel jeepem do svého kempu. K našemu překvapení jsme zjistili, že se nachází asi 200 metrů od čističky odpadních vod, tedy kousek od místa, kde jsme před pár hodinami procházeli. Seznámil nás se svým strýcem Mohamedem, vojákem ve výslužbě, který se o nás celou dobu pobytu staral. A tak jsme se krátce po poledni rozvalovali u provizorního stolku ze špulky na kabely a popíjeli neomezené množství beduínského čaje.
Večeře se stala další zajímavou kulturní vložkou. Strýc Mohamed nám připravil jídlo tradičním beduínským způsobem, tedy připravované na ohni v podzemní jámě. Inspirující nebyla jen večeře, ale i následný dialog. Opět jsme se dozvěděli zajímavosti z beduínských životů. Unaveni z předchozího treku jsme se brzy omluvili a zalehli, tentokrát do měkkého.
| Vzdálenost | 14.5 km |
| Stoupání | 300 m |
| Klesání | 500 m |
Den 04 – Úterý 18.02.
Jak již bylo zmíněno, ráno nás beduín vzal svoji rozvrzanou Toyotou do Wadi Musa vyřídit potřebnou byrokratickou zátěž. Kolem 8:30 už jsme opět stáli v Malé Petře, zaplatili ubytování kartou (další velká výhoda vybraného kempu) a pokračovali opět po stopách treku z Dany do Petry.
Cesta vedla pustinou už jen zhruba 3 kilometry. Ráz krajiny byl pískovcový s výraznou erozí a také výrazně přibylo jemného písku na cestách. Je zde také patrné velké zalidnění beduíny, jejich příbytky jsou na každém kroku. Po chvilce chůze jsme narazili na první známku civilizace: budku, kde po nás vyžadovali vyzvednuté vstupenky. Od této chvíle se před vámi postupně otevírá svět skalního komplexu. Narazili jsme také na první větší skupinky turistů. Ve Wadi Musa si totiž můžete zaplatit převoz Jeepem právě k zadnímu východu, kde pokračujete směrem do Petry a poznáváte ji odzadu. Velkou výhodou této varianty je, že hlavní hřeb, tedy pokladnici, uvidíte až jako poslední. Po překonání krátkých schodišť, přechodu po skalní římse a po dalších dvou kilometrech se před vámi náhle zjeví první objekt skalního města, klášter (Monastery).
Zde začíná ta pravá divočina. Následuje sestup k hlavním památkám. Je to tu obklopené velkým množstvím beduínských stánkařů a ještě větším množstvím turistů. I mimo sezónu zde bylo ohromné množství lidí, nedovedu si představit, jak to tu vypadá v sezóně. Pokud si chcete zakoupit suvenýr, nebojte se stánkaři smlouvat. Kolik času si vyčlenit na skalní komplex je vskutku komplexní otázka. Velmi záleží na individualitě každého. Dokážu si představit, proč tu lidé chtějí trávit celé dny. Nicméně nám stačil méně než půl den. Je dobré občas pohovořit i s místními. V jednom odlehlejším koutu nás beduínka prosila o medicínu na zuby. Nepochopil jsem sice oč žádá, naštěstí bratr oplýval větším důvtipem a vymačkal ji půl tuby zubní pasty. Za odměnu nás žena pohostila čajem a povyprávěla nám o svém životě a životě ostatních stánkařů.
Pokračovali jsme velmi pomalu dále, skrze pokladnici a pak přímo do centra Wadi Musa. Zde jsme měli objednané ubytování v Petra Cabin Hostel&Restaurant. Velmi zajímavý a svérázný hostel, který vede ještě svéráznější majitel. Nicméně cena byla více než dobrá (11 JOD za 2 osoby) a byla zde i možnost teplé sprchy, tedy něčeho, co jsme několik dní neviděli. Trek byl oficiálně ukončen.
| Vzdálenost | 12.6 km |
| Stoupání | 720 m |
| Klesání | 750 m |
Voda a jídlo
V oficiálním průvodci je zaneseno několik míst a možností, kde získat vodu. Osobně jsme cestou po prvních třech úsecích narazili jen na 3 možnosti doplnění vody:
- Feynan Eco Lodge – Velmi drahé, 7 JOD za jejich „reusable bottle“. Navíc tento hotel míjíte na začátku treku a v tu dobu není potřeba tekutiny doplňovat
- Wadi Feid jezírko – Velmi spolehlivý zdroj vody (vodu je potřeba vyčistit kapkami nebo tabletami), kde jsme doplňovali 6 litrů vody
- Rock Camp – Nedoplňovali jsme zde vodu, kemp byl zavřený. V kempu bylo zaparkované auto a nejspíše nebyl opuštěný. Při velké nouzi by se asi dalo vlézt dovnitř a vodu vyškemrat
- Od Malé Petry dále už s vodou není problém a zakoupíte ji kdekoliv po cestě
S jídlem je to horší. První jídlo lze zakoupit až v Malé Petře, kde jsou ale vysoké ceny. Doporučujeme tedy sbalit do batohu jídlo na 3 dny.
Značení
Dle oficiálního průvodce není trek značen. Není to pravda a na velké části cesty najdete ukazatele. První etapa vedoucí skrze údolí v Daně není značená, ale není se jak ztratit. Cesta vede stále údolím a odbočky tu prakticky neexistují. Od úpatí ke konci první etapy nevíme zda je cesta značená, neboť jsme ji absolvovali ve tmě. Cesta přes planinu v druhém úseku je hezky značená pomocí bílých kamenných „majáčků“.
Cesta vzhůru na hřeben je dobře viditelná a dále je pak cesta označena opět kameny vyskládanými na sebe.
Poslední části treku (konec třetí a čtvrtá část) jsou potom značeny růžovým sprejem. Často jen malou růžovou tečkou o poloměru zhruba 10 cm. Občas je na kamenech nasprejována i šipka. Značení není dokonalé a je dobré ho kombinovat s mobilním GPS signálem. Několikrát se nám i stalo, že růžová šipka směřovala jinam, než ukazovalo GPS. Vždy jsme sledovali hlavně GPS a vždy to byla správná volba.
Rozpočet
Trek byl součástí týdenní dovolené, proto se těžko odhaduje rozpočet, který připatá pouze treku. Položky, které lze vykázat jsou
- Letenka z Prahy do Ammánu a zpět z Eilatu do Vídně s přikoupeným velkým příručním zavazadlem (1 pro 2 osoby) – 1500 Kč
- Doprava z Ammánu do Dany soukromým vozidlem s řidičem – 1250 Kč (2500 Kč za 2 osoby)
- Nákup potravin a vody před trekem – 100 Kč
- Ubytování v kempu v Malé Petře – 850 Kč
- Ubytování ve Wadi Musa – 180 Kč
- Druhý nákup potravin – 60 Kč
- FlixBus z Vídně do Prahy – 160 Kč
Celkem tedy 4100 Kč za osobu + povinností je samozřejmě Jordan Pass (cena dle počtu dní v Petře). V ceně chybí zpáteční cesta na letiště. Ta by neměla překročit hranici 1000 Kč.
Zdroje
Veškeré informace při plánování treku jsem čerpal z https://jordantrail.org/dana-to-petra/. Lze zde stáhnout i GPX soubory s jednotlivými etapami. Do google map jdou tuším nahrát bez problémů. Nicméně mapy.cz mi nechtěly GPX soubory načíst. Je potřeba je otevřít v textovém editoru a provést nějaké úpravy. V případě zájmu můžu funkční GPX soubory poskytnout.
Galerie
