Microtrip #28 – Jednodenní Spitzmauer

Pár měsíců zpět jsem nastoupil na novou akademickou pozici na ústav s označením 446. Relativně brzy po nástupu jsem začal přemýšlet, zda neudělat výlet na vrchol s výškou 2446 m.n.m. Když jsem navíc zjistil, že se jedná o vrchol Spitzmauer v Mrtvých horách, bylo jasno. Hned jsem rozeslal po pracovišti hromadný email a začal hledat zájemce. Naštěstí jsem byl úspěšný a mohl tak naplánovat výšlap na tento vrchol. K mému překvapení jsem uspěl i s návrhem udělat z toho jednodenní akci a tak se začátkem srpna ve 4 hodiny ráno vyráželo z Opatova v Praze.

Na silnici šli všechno hladce a tak jsme v krásných 8 hodin startovali z parkoviště směrem k vrcholu. První tři kilometry vedly sice po rovině, ale už zespodu je krásný výhled na oba vrcholky – na Spitzmauer i na Grosser Priel. Pak následuje první táhlé stoupání lesem. Vrcholky z obzoru relativně zmizí a jde prudším stoupákem kolem skal až k Prielschutzhaus. Obecně tyhle lesní části nemám moc v lásce, ale tady bylo po cestě pár vodopádů a občas vykouknul i vrchol. I tak jsem čekal tento úsek o chlup lehčí než nakonec byl. Těsně před zmíněnou chatou ale porost ustoupil a celé hory se objevily v plné kráse.

Naše rychlost nebyla vůbec špatná, ale předpokládal jsem dolní část lehčí. Po krátké pauze jsme vyrazili dál. Následující úsek už nevedl lesem a my tam měli hory celou dobu před sebou. Tato část bylo více exponovaná, ale přišla mi vlastně trošičku lehčí než první část. V jedné části jsem ovšem omylem mystifikoval skupinu. Uviděl jsem na kameni nápis Klettern s šipkou a vydal se za ní. Nějak mi nedošlo, že sháníme Klettersteig nikoliv Klettern a tak jsme deset minut bloudili v neznačeném a neprošlápnutém terénu. Naštěstí pro nás se tato chyba odhalila včas a my tak ztratili nanejvýše 15 minut a vydali se dále.

Zbytek cesty k rozcestníku pod ferratou Stodertaler už byl relativně pohodový, ale za rozcestníkem se cesta prudce zvedla. Nejednalo se o dlouhý úsek, ale místy vedl rozlámaným terénem nebo sutí. Je tady potřeba opatrnost. Nejsem moc ferratový typ, takže zhodnotit její těžkost úplně neumím, ale přišla mi relativně lehká. A zábavná je právě tím, že díky lehkosti, ji lze lézt bez chytání vodícího lana. Alespoň člověk také osahá trochu skálu a pozná její materiál. Ferrata nás dovedla až do sedýlka mezi vrcholy Spitzmauer a Weitgrubenkopf. Vrchol už byl sice na dosah, ale časově mi to úplně nevycházelo. Věřím, že každý ze skupiny by už zbývajících 200 výškových metrů na vrchol zvládnul, ale stálo by nás to další nejméně hodiny.

Přemluvil jsem tedy skupiny abychom to otočili. Za tento ústupek z vrcholu jsem byl ve výsledky rád. Dostal jsem se domů pořád relativně dobře a získaná hodina až dvě mi velmi pomohla. Cestu dolů jsme volili toutéž variantou jako nahoru, čekalo nás tedy únavných 1700 metrů. I tak to stálo za to a za tento výlet jsem velmi rád. Bylo to super.