Bratr vyrazil na 10 dní do slunného Španělska (věřím, že také sepíše cestopis) a nabídl mi vyrazit s ním. S manželkou jsme toto léto řešili koupi nové nemovitosti, vyřizování hypotéky a navíc i pořizování nového automobilu. Zrdžel jsem se tedy delšího a nákladnějšího cestování a odmítl jeho pozvání. Abych nezakrněl doma, vyrazil jsem alespoň na jeden den do místních kopců, konkrétně do Krkonoš. Cílem bylo jedno z mála míst v Čechách, které mi připomíná hory – jezera Velký a Malý Staw. Rozhodl jsem se do itineráře přidat i výšlap na Sněžku, kde jsem byl ve svém životě pouze jednou.

Mezi Prahou a Krkonošemi pendlují autobusy relativně často a levně. Zakoupil jsem nejrannější možný spoj a tak jsem už v 6:45 vyrážel z Černého mostu směrem do Špindlerova Mlýna. V 9:35 dorazil autobus do cílové stanice – Špindlerův Mlýn, aut.st. – kde jsem utáhl boty, posnídal nektarinku a ihned vyrazil nahoru. Hned za hlavní promenádou jsem se napojil na asfaltovou cyklistickou stezku vedoucí proti proudu Labe. Cesta vedla víceméně ve stínu a postup po asfaltu byl rychlý. Po dosažení rozcestníku Pod Dívčí strání se modrá turistická značka oddělovala do dvou směrů. Zatočil jsem doprava a pokračoval podél horského potoku Bílé Labe. Jak to tak bývá v malých nadmořských výškách, cesta byla relativně nudná. Navíc vedla stále po asfaltu. Změna terénu proběhla až za Boudou u Bílého Labe, ve staničení 6 km. Zde se asfalt proměnil v techničtější schodovitý terén.

Tento úsek údolím Bílého Labe mě velmi mile překvapil svou nevytížeností. Přestože se jednalo o letní víkendový den, nepotkal jsem tu téměř nikoho. O to víc jsem si užíval výšlap, při kterém se mi postupně otevíral výhled na Čertovu louku a Stříbrné návrší. Těsně před dosažením Luční Boudy se cesta narovnala a v dáli vykoukl nejvyšší vrchol naší republiky, Sněžka. Tam jsem ovšem zatím nemířil a hned za zmíněnou chatou jsem zabočil na Jantarovou cestu, která protíná hranice.

Můj cíl byl jasný – jezera Velký a Malý Staw na polské straně Krkonoš. Jezera nápadně připomínají Tatranská plesa, protože v jejich okolí jsou strmé srázy doplněné o skalní stěny a malé potůčky s vodopády. Horská chata Samotnia dotváří obraz ledovcových jezer a já si tu vždy připadám jak v „klasických“ (myšleno Evropských) horách. V Krkonoších je to asi moje nejoblíbenější místo. K Stawům jsem ale nevyrazil přímo. Po přejití Jantarové cesty jsem se dal doleva, po červené, ke skalnímu útvaru Słonecznik. K němu jsem ale nedorazil. Na této trase už bylo o poznání více lidí a já tak k jezerům odbočil o rozcestník dříve, abych se opět vymanil z velkého davu.

Cesta dolů po zelené byla opět klidná a potkal jsem poměrně málo lidí. U rozcestníku Polana byl sice veliký dav, ale jakmile jsem vyrazil po modré k chatě Samotnia, byl jsem zase na cestě jen s jednotlivci. Naštěstí se toto množství dobře rozprostřelo v prostoru a čase. Jak se dalo předpokládat, větší koncentrace byla u chaty samotné, ale zde jsem jen zkonzumoval druhou nektarinku a vyrazil dále. Krátký následující úsek k chatě Strzecha Akademicka už větší množství lidí nedokázal pojmout a tvořily se tu fronty a chuchvalce lidí. Od tohoto okamžiku už jsem se lidí nezbavil a pokračoval ke Sněžce doslova davem.

Jak jsem se blížil k chatě Śląski Dom, zvedal se počet lidí na metr čtvereční k neúnosné míře. Začal jsem trochu litovat, že jsem na Sněžku vůbec vyrazil. Jen posuďte sami:

Cesty na vrchol jsem se trochu obával – nechtěl jsem uvíznout v dlouhé frontě a doslova čekat, až se dostanu na vrchol. Problém se naštěstí podařilo bravurně vyřešit správcům parku. Ti povolili přechod po kamenné vydlážděné cestě (červená cesta k vrcholu) pouze jedním směrem, a to nahoru. To vedlo ve výsledku k tomu, že ti pomalejší pochodovali na pravé straně a levá strana zůstala volná pro rychlejší jedince. Ve výsledku tedy výšlap nebyl nikterak strašný. Na vrcholu jsem se konečně na delší dobu zastavil a dopřál si půl hodinovou pauzu.

Zbývalo už jen dorazil do cílové stanice – do Pece pod Sněžkou. Vzal jsem to nejjednodušší možnou cestou. Tedy nejprve po žluté přes Růžovou horu k chatě Růžohorky, poté přes prudší klesák po zelené k rozcestníku Pec pod Sněžkou – most a nakonec jsem se po silnici doloudal k Autobusové zastávce. Trek jsem ukončil pár minut po třetí, cca v 15:05, a autobusem se vrátil zpět na Černý most.

Vzdálenost28,3 km
Stoupání1310 m
Klesání1250 m

Rozpočet

Za autobusy Praha – Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou – Praha jsem zaplatil 398 Kč. Na cestě tam mi byl navíc zaúčtován batoh za 20 Kč. Výlet tedy vyšel celkem na 418 Kč.

Galerie

Mohlo by se vám také líbit:

1 komentář

  1. First of all I want to say awesome blog!
    I had a quick question that I’d like
    to ask if you do not mind. I was curious to find
    out how you center yourself and clear your thoughts
    prior to writing. I have had a difficult time clearing my mind in getting my thoughts out.

    I truly do take pleasure in writing but it just seems like
    the first 10 to 15 minutes are generally lost just trying to
    figure out how to begin. Any suggestions or tips?
    Thank you!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *