Bratr vyrazil na 10 dní do slunného Španělska (věřím, že také sepíše cestopis) a nabídl mi vyrazit s ním. S manželkou jsme toto léto řešili koupi nové nemovitosti, vyřizování hypotéky a navíc i pořizování nového automobilu. Zrdžel jsem se tedy delšího a nákladnějšího cestování a odmítl jeho pozvání. Abych nezakrněl doma, vyrazil jsem alespoň na jeden den do místních kopců, konkrétně do Krkonoš. Cílem bylo jedno z mála míst v Čechách, které mi připomíná hory – jezera Velký a Malý Staw. Rozhodl jsem se do itineráře přidat i výšlap na Sněžku, kde jsem byl ve svém životě pouze jednou.

Mezi Prahou a Krkonošemi pendlují autobusy relativně často a levně. Zakoupil jsem nejrannější možný spoj a tak jsem už v 6:45 vyrážel z Černého mostu směrem do Špindlerova Mlýna. V 9:35 dorazil autobus do cílové stanice – Špindlerův Mlýn, aut.st. – kde jsem utáhl boty, posnídal nektarinku a ihned vyrazil nahoru. Hned za hlavní promenádou jsem se napojil na asfaltovou cyklistickou stezku vedoucí proti proudu Labe. Cesta vedla víceméně ve stínu a postup po asfaltu byl rychlý. Po dosažení rozcestníku Pod Dívčí strání se modrá turistická značka oddělovala do dvou směrů. Zatočil jsem doprava a pokračoval podél horského potoku Bílé Labe. Jak to tak bývá v malých nadmořských výškách, cesta byla relativně nudná. Navíc vedla stále po asfaltu. Změna terénu proběhla až za Boudou u Bílého Labe, ve staničení 6 km. Zde se asfalt proměnil v techničtější schodovitý terén.

Tento úsek údolím Bílého Labe mě velmi mile překvapil svou nevytížeností. Přestože se jednalo o letní víkendový den, nepotkal jsem tu téměř nikoho. O to víc jsem si užíval výšlap, při kterém se mi postupně otevíral výhled na Čertovu louku a Stříbrné návrší. Těsně před dosažením Luční Boudy se cesta narovnala a v dáli vykoukl nejvyšší vrchol naší republiky, Sněžka. Tam jsem ovšem zatím nemířil a hned za zmíněnou chatou jsem zabočil na Jantarovou cestu, která protíná hranice.

Můj cíl byl jasný – jezera Velký a Malý Staw na polské straně Krkonoš. Jezera nápadně připomínají Tatranská plesa, protože v jejich okolí jsou strmé srázy doplněné o skalní stěny a malé potůčky s vodopády. Horská chata Samotnia dotváří obraz ledovcových jezer a já si tu vždy připadám jak v „klasických“ (myšleno Evropských) horách. V Krkonoších je to asi moje nejoblíbenější místo. K Stawům jsem ale nevyrazil přímo. Po přejití Jantarové cesty jsem se dal doleva, po červené, ke skalnímu útvaru Słonecznik. K němu jsem ale nedorazil. Na této trase už bylo o poznání více lidí a já tak k jezerům odbočil o rozcestník dříve, abych se opět vymanil z velkého davu.

Cesta dolů po zelené byla opět klidná a potkal jsem poměrně málo lidí. U rozcestníku Polana byl sice veliký dav, ale jakmile jsem vyrazil po modré k chatě Samotnia, byl jsem zase na cestě jen s jednotlivci. Naštěstí se toto množství dobře rozprostřelo v prostoru a čase. Jak se dalo předpokládat, větší koncentrace byla u chaty samotné, ale zde jsem jen zkonzumoval druhou nektarinku a vyrazil dále. Krátký následující úsek k chatě Strzecha Akademicka už větší množství lidí nedokázal pojmout a tvořily se tu fronty a chuchvalce lidí. Od tohoto okamžiku už jsem se lidí nezbavil a pokračoval ke Sněžce doslova davem.

Jak jsem se blížil k chatě Śląski Dom, zvedal se počet lidí na metr čtvereční k neúnosné míře. Začal jsem trochu litovat, že jsem na Sněžku vůbec vyrazil. Jen posuďte sami:

Cesty na vrchol jsem se trochu obával – nechtěl jsem uvíznout v dlouhé frontě a doslova čekat, až se dostanu na vrchol. Problém se naštěstí podařilo bravurně vyřešit správcům parku. Ti povolili přechod po kamenné vydlážděné cestě (červená cesta k vrcholu) pouze jedním směrem, a to nahoru. To vedlo ve výsledku k tomu, že ti pomalejší pochodovali na pravé straně a levá strana zůstala volná pro rychlejší jedince. Ve výsledku tedy výšlap nebyl nikterak strašný. Na vrcholu jsem se konečně na delší dobu zastavil a dopřál si půl hodinovou pauzu.

Zbývalo už jen dorazil do cílové stanice – do Pece pod Sněžkou. Vzal jsem to nejjednodušší možnou cestou. Tedy nejprve po žluté přes Růžovou horu k chatě Růžohorky, poté přes prudší klesák po zelené k rozcestníku Pec pod Sněžkou – most a nakonec jsem se po silnici doloudal k Autobusové zastávce. Trek jsem ukončil pár minut po třetí, cca v 15:05, a autobusem se vrátil zpět na Černý most.

Vzdálenost28,3 km
Stoupání1310 m
Klesání1250 m

Rozpočet

Za autobusy Praha – Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou – Praha jsem zaplatil 398 Kč. Na cestě tam mi byl navíc zaúčtován batoh za 20 Kč. Výlet tedy vyšel celkem na 418 Kč.

Galerie

Mohlo by se vám také líbit:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *