Makrotrip #02 – Vysoké Tatry

Původně jsme chtěli vyrazit na Tenerife, kde leží nejvyšší vrchol Španělska, a v létě pěšky prozkoumat Arménii a Gruzii. Pandemická situace trochu zamíchala kartami a my byli nuceni tyto výlety zrušit. Po uklidnění situace jste tedy alespoň vyrazili na týden do Vysokých Tater. Jedná se sice o poměrně malé hory rozlohou, které jsou navíc přeplněni lidmi, ale pro Vysoké Tatry budu mít vždycky určitou slabost. Absolvovali jsme tu totiž náš první trek, který probudil naši lásku k horám.

Den 00 – Neděle 05.07.

Tento den sloužil jen pro automobilový přesun z Pardubic (resp. z Berouna) do malé vesničky Gerlachov, která leží přímo pod vrcholem Slavkovský štít. Výšlap na něj byl naplánovaný hned na následující den.

Den 01 – Pondělí 06.07.

Výšlap na Slavkovský štít už odkládáme několik let. Původně tomu nemělo být jinak ani tento rok a v plánu byl výšlap na vrchol Kriváň. Z logistických důvodů došlo na poslední chvíli ke změně a my zařadili Slavkovský štít na pondělní program. To se ukázalo jako dobrá volba. Tento vrchol je na internetu docela podceňovaný a osobně se nám výšlap více než líbil.

Výšlap začíná v centru Vysokých Tater – ve Starém Smokovci. Trochu nás vyděsil hned první rozcestník, který hlásal dobu výšlapu 05:15. Uklidnil nás až pohled do papírové mapy, které se z naší zkušenosti dalo mnohem více věřit a dávala realističtější údaje. Ta hlásala stanutí na vrcholu po době 04:10. Odhodláni porazit tento oficiální čas jsme vyrazili směrem nahoru.

První část k rozcestníku pod Slavkovským štítem je relativně jednoduchou záležitostí. Cestu stěžovala pouze vysoká teplota a ostré slunce. Terén je převážně ušlapaná pěšina a jen občas je doplněna krátkými přírodními schodišti z kořenů nebo kamenů. Exponovanost může spočívat maximálně v přelézání spadlých stromů. Na této části jsme nasadili docela vysoké tempo a přechod k rozcestníku nám trval zhruba 30 minut. Dále cesta pokračovala ještě chvilku nezměněným terénem až ke Slavkovské vyhlídce, kde jsme udělali dvou-minutovou pauzu.

Za vyhlídkou vedla cesta ještě chvilku skrze nízké kleče, ale po chvíli začalo porostu ubývat a cesta se pomalu změnila v přírodní skalní schodiště. Vyšlapaný chodníček vedl prakticky přímo po hraně Štrbavého hřebenu. Člověk zleva vidí vesničky Vysokých Tater přes mírnější Slavkovskou dolinu a z druhé strany terén prudce klesá do Velké Studené doliny. Je zde doslova vidět rozdílný geologický vývoj jednotlivých dolin. Přes několik falešných vrcholů vedla cesta přes tento sympatický skalní útvar až k vrcholu Slavkovský nos.

K samotnému finálnímu vrcholu už je to něco pod 200 výškových metrů, ale vyšlapaný chodník vede přes jemný štěrk, který ujíždí pod nohami. Určitě se ale nejedná o nějak obtížný úsek. Na samotném vrcholu jsme k našemu překvapení stanuli v čase 02:40. Sice nebylo naše tempo vyloženě vycházkové, přesto si myslím, že každý průměrně zdatný jedinec zdolá vrchol výrazně pod rozcestníkovým časem.

Cesta dolů vedla toutéž cestou a pro nás trval sestup až do Starého Smokovce 01:55. Tím jsme trekování ukončili a vrátili se do apartmánu.

Vzdálenost	14,1 km
Stoupání	1500 m
Klesání	1500 m

Den 02 – Úterý 07.07.

Druhý den bylo ráno deštivo a trek mohl začít nejdříve v 11 hodin. Měli jsme tedy na cestu jednoduché požadavky – našlapat nějaké kilometry pro protažení nohou, ale nezničit se úplně. Z rodinného brainstormingu vyšel jako vítěz Slovenský Ráj. Ten nabízí množství zajímavých tras s výrazně nižším převýšením než ve Vysokých Tatrách. Většina tras je jednosměrná a naneštěstí všechny vedou do stejného epicentra uvnitř Slovenského Ráje. Není tedy snadné vybrat trasu, která by nabízela více než jednu zajímavou roklinu. Nakonec jsme zvolili přechod přes roklinu Suchá Belá, přes zříceninu kláštera a návrat po modré kolem toku Hornád. Na startu jsme se ocitli ve 12 hodin.

Od parkoviště jsme ihned vyrazili po zelené turistické značce do rokliny Suchá Belá, kde začínal náš okruh. Po velmi krátkém asfaltu se cesta stočila do přilehlého lesa a pravá zábava tak začínala prakticky hned co člověk opustil civilizovaný svět. Samotná rokle se před námi rozevřela po chvilce, kdy člověk po krátkých schůdcích sestoupil do koryta malé říčky. Ta doslova tekla pod nohami celou dobu, co člověk pricházel zmíněnou trasu. Nejprve začínala velmi nevinně a stačilo jen překonávat dřevěnné schůdky a mostky. Postup byl relativně rychlý a nenáročný, přesto se jednalo o úžasnou podívanou. Člověk procházel skalními soutěskami a roklinami a překonával spousty přírodních překážek.

Postup roklí byl navíc místy okořeněn výšlapy po krátkých žebřících, které nám pomohli překonat kolmé skalní srázy. Postup po žebříku byl bez jištění, ale nebyly strmé a většinou ani dlouhé. Jejich překonání byl tedy pro průměrně zdatného jedince jednoduchou záležitostí. Celá cesta byla velmi zajímavá a úžasná podívaná a přechod byl kromě žebříků doplněn také kovovými stupni, kterí byly upevněny do skály. V nějakých místech se tak člověk ocital přímo nad strmou roklí nebo v úzkých skalních průrvách.

Ke konci rokle ubylo žebříků a stupátek a údolí bylo zakončeno delším stoupáním až k rozcestníku Suchá Belá – Záver. Zde jsme pokračovali po žluté a posléze po červené turistické cestě až k ruinám kláštera. Tato cesta vedla po vršcích místních kopců po velmi lehké štěrkové cestě. Postup byl tak velmi rychlý a dá se bez problému zvládnout pod hodinu. Poslední část po žluté k ústí Kláštorské doliny byla už místy lehce exponovaná a opět okořenila náš sestup k vodnímu toku Hornád. Nyní už nám zbývalo překonat jen prielom hornádu, kde jsme opět potkali umělé skalní stupně, žebříčky a řetězy. Přechod byl zajímavý podobně jako první etapa. U rozcestníku Hrdlo Hornádu končila naše túra po Slovenském Ráji a my vyrazili k automobilu.

Trek byl ukončen kolem třetí hodiny a polovina dne byla tedy ještě před námi. Zbylý čas jsme se rozhodli využít k průzkumu nedalekého Spišského hradu, nejrozsáhlejší hradní zříceniny ve střední Evropě. Auto zůstalo na spodním parkovišti a my tak mohli ještě trochu protáhnout nohy výšlapem na hradní vrchol. Osobně nejsem tolik hradní typ, takže jsem počkal venku a průzkum hradního komplexu byl proveden bratrem. Tím dnešní den končil a následující den na nás čekal vrchol celé dovolené.

Vzdálenost	14 km
Stoupání	525 m
Klesání	525 m

Den 03 – Středa 08.07.

Na tento den jsme si naplánovali výšlap na nejvyšší horu Polska, na Rysy. Konkrétně jsme si připravili verzi z polské strany, tedy začátek treku byl situován do Lysé Polany. Bohužel se zde ukázala hned dvakrát naše nepřipravenost. Nejprve jsme pohořeli hned u vstupu do Tater. K našemu překvapení totiž vybírali za vstup do hor poplatek a my neměli u sebe nic jiného než kartu. Naštěstí postačilo mít internet v mobilu a lístky jsme zakoupili na místě online. Na trek jsme tak vyrazili v 9:45. Další problém se ukázal o kousek dále. Podle místních měly být všechny turistické cesty v Tatrách otevřené. To možná platilo na slovenské straně, u sousedů tomu tak nebylo. Asfaltová silnice z Lysé Polany k plesu Morskie Oko byla uzavřená, protože zrovna pokládali nový asfalt.

Oficiální náhradní trasa vedla po zelené turistické trase skrze dolinu Roztoki. Původně se nám náhradní trasa vůbec nelíbila, protože prodloužila trek o bezmála 5 kilometrů a 500 výškových metrů. Nakonec jsme ale byli rádi za pokládku asfaltu v takto nepříhodný den. Naše okružní trasa totiž vedla úžasným prostředím a my tak mohli poznat větší část polských Tater. Nezajímavá část zelené trasy končila u spodní stanice lanovky pod plesem Przedni Staw Polski. Zde nás čekal výšlap po přírodním skalním schodišti po černé turistické značce. Výstup byl zakončen zmíněným plesem a horskou chatou.

Nejbližší možná varianta jak se dostat k Morskiemu oku byla pokračovat po modře značené cestě, která obepínala vrchol Opalony Wierch. Na druhé straně skalního masivu následoval poměrně dlouhý a táhlý sestup zpět na posledních pár metrů asfaltové silnice vedoucí konečně k plesu Morskie Oko. Pro mě to byl třetí den v zápřahu a tak už jsem cítil nohy a nedokázal si představit, že vrchol Rysy zdolám. U chaty při plesu jsme udělali deseti-minutovou pauzu a doplnili cukry a kalorie.

Cesta dále lemovala pleso Morskie Oko a po zhruba jednom kilometru se zvedla k výše položenému plesu Czarny Staw pod Rysami. Člověk k tomuto vodnímu úkazu nastoupá asi 200 výškových metrů, což je příprava na závěrečnou pasáž. Ta začíná prakticky hned na druhé straně plesa. Při pohledu směrem k vrcholu jsem se trošku zděsil, když jsem viděl množství sněhu na skalní stěně. Naštěstí byla cesta vedena tak, že se člověk sněhovým polím prakticky vyhnul. Závěrečný úsek byl dlouhý asi 2 kilometry s převýšením 900 metrů. Jednalo se o exponovanou část a v posledních 300 výškových metrech byl postup zajištěn řetězy. Díky nízké hladině cukru a unaveným nohám z předchozího dne jsem cítil lehkou nevolnost, ale i tak se dal výšlap zvládnout. Výstup není určitě jednoduchý, ale rozhodně opět nevěřte ukazatelům. Výstupové časy jsou velmi přestřelené. U výše položeného plesa byl uveden čas k vrcholu 03:20, ale i s unavenými nohami a pomalou výstupovou rychlostí nám výšlap trval pouze 2 hodiny.

Kousek pod vrcholem jsem se otočil a když jsem uviděl ten krásný rozhled, opět se mi do žil vlila energie a my tak po náročném úseku zdolali vrchol krátce po třetí hodině. Opět byl čas na pauzu na nabrání sil. Tentokrát jsme si plánovali posedět celou půlhodinku. Oba nemáme rádi pauzy a sestup jsme nakonec započali již po deseti minutách. Na slovenské straně bylo výrazně více sněhu než na polské straně a tak bylo potřeba dávat veliký pozor při chůzi dolů. Cesta nejprve vedla k nedaleké Chatě pod Rysmi, kde jsme si nedali polévku ani horký nápoj, protože jsme stále neměli hotovost. Pokračovali jsme tedy rázem dolů. Zajímavostí byla sněhová „lanovka“, která umožňovala překonat prudší sněhové pole. Spočívala čistě jen v nataženém laně, které pomohlo chodcům bez maček překonat tuto nesnadnou pasáž.

Odtud byl sestup už velmi přímočarý a víceméně nudný. Sestoupili jsme kolem Žabiech ples Mengusovskou dolinou až k rozcestníku při Žabom potoku. Odtud se krátkých přechodem dostane člověk už k Popradskému plesu a po asfaltové silnici jsme zdolali poslední úsek vedoucí k rozcestníku Popradské Pleso – TEŽ. Zde jsme vítězoslavně ukončili pochod asi v 17:30.

Vzdálenost	26 km
Stoupání	2050 m
Klesání	1750 m

Den 04 – Čtvrtek 09.07.

Předchozí 3 dny mě částečně vyčerpaly a já cítil ztuhlost v lýtkách. Navrhnul jsem tento den udělat odpočinkovým. Bratr nejprve nesouhlasil a plánoval vyrazit sám na vrchol Kriváň, ale nakonec ho zmohl dlouhý spánek a vyrazit nestihl. Ten den jsme tedy strávili na pokoji nic neděláním.

Den 05 – Pátek 10.07.

Stále se s námi táhla naše špatná informovanost. První den nám bylo řečeno, že všechny turistické chodníky jsou otevřené. To se ukázalo jako nepravdivé při středečním výšlapu na Rysy a tento den jsme na uzavírku narazili také. V plánu byl přechod Tater ze severu na jih, konkrétně z Tatranské Javoriny přes sedlo Sedielko a Teryho chatu do Starého Smokovce. Už při příjezdu do Tatranské Javoriny nás zdáli zdravil zákaz vstupu, který zhatil naše plány.

Původně jsme chtěli překonat zmíněno sedlo a na Téryho chatě se sejít s rodiči a prarodiči. Nechtěli jsme tedy komplikovat další domluvu a jako náhradní cestu zvolili také výšlap na Téryho chatu z jihu. Jednalo se sice o relativně lehkou túru, ale našli jsme způsob jak si výšlap okořenit. Když jsme Studenou dolinou dorazili k Rainerově chatě, věděli jsme už, že máme dostatek sil pro výšlap. Nasadili jsme tím pádem rychlejší tempo a pokusili se zdolat cílovou chatu co nejrychleji.

Od Rainerovy chaty k Zámkovského chatě jsme rychlou chůzí úsek zdolali za 20 minut a pár minut jsme počkali na naše rodiče, které jsme potkali cestou (ti začínali túru ve Starém Smokovci). Poté jsme opět vyrazili na cestu. Bratr začal soutěžit sám se sebou a já nechtěl zůstat pozadu. Občas jsem se na pár chvil zastavil a udělal pár fotografií, ale stále jsem chtěl mít bratra v dohledu. Z této etapy tedy nemám moc snímků. Když jsme dorazili k úpatí Malé studené doliny pod Téryho chatu, čekalo na nás posledních 300 výškových metrů. Pod vrcholem už výrazně ubývalo sil, ale za žádnou cenu jsem nechtěl zastavit a udělat pauzu. Tento úsek jsme tedy zdolali v kuse a na vrchu na náš čekal příjemný výšlapový čas. Od rozcestníku Tatranská Lesná k rozcestníku Téryho chata jsme dorazili i s pauzami a fotografickými okénky za 02:10.

Nahoře jsme dali nezvykle dlouho pauzu a zašli s rodinou na polévku a kofolu do bufetu v chatě. Cestu dolů jsme se pokusili opět zdolat co nejrychleji a i s vykonáním velké potřeby na Zámkovského chatě jsme byli dole u rozcestníku Starý Smokovec za 01:30.