Přestože jsme poslední tři roky strávili v horách spousty času, stále jsem měl jeden velký rest – svoji první třítisícovku. A proto jsem nabídku na skialpový výšlap na Similaun nemohl odmítnout a kamarádovi jsem výlet ihned potvrdil. Z Berouna jsme vyráželi v pondělí 11. dubna v brkých ranních hodinách a čekala nás dlouhá cesta autem. V tomhle své vrstevníky vždy budu obdivovat. Nikdy jsem k řízení nenašel tu správnou cestu a vždy jsem radši, když se ujme řízení někdo jiný. Tady tomu nebylo jinak.
Na místo jsme dorazili kolem druhé hodiny. Skialpové lyže jsem měl na nohou potřetí v životě a tak jsem lehce bojoval s vázáním. Nakonec se ale podařilo a vyrazili jsme na cestu. Sněhu bylo sice stále dostatek, aby bylo efektivní stoupat s lyžemi, obecně byla ale zima na sníh chudá. V tomto období bývá v jiných letech sněhu výrazně více. Po celodení cestě autem nebyl náš začátek úplně svěží a navíc mě nepohodlné skialpy začaly poměrně brzo tlačit. Nepohodlnost skialpových lyží je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si stále ke skialpinismu nenašel cestu. Během výšlapu nás do zad hřálo sluníčko a svahy už byly těměř bez rizika nebezpečných lavin. Podařilo se nám tedy bezproblémově vystoupat k Martin Busch Hütte, kde jsme měli objednané ubytování a večeři.
Díky své škrťácké povaze bylo tohle mé skoro první přespání na horské chatě a rovnou s polopenzí. Zvyknout by se na to dalo. Druhý den ráno jsme vyrazili na vrchol Similaun. Už od rána byla teplota lehce nad nulou a modrá obloha předpovídala pěkné počasí na celý den. Není nic hezčího než mít kolem sebe ty nádherné zasněžené horské scenérie a ještě k tomu nermznout! Nebýt takový odpůrce nízkých teplot, tak jsem tu pořád.
Původně jsme chtěli stoupat přes chatu Similaunhütte, ale nakonec se ukázalo, že není třeba. Cesta se dala vzdálenostně lehce zkrátit stoupáním přímo směrem na Similaun cca 50 výškových metrů pod chatou. Dalo se tak ušetřit něco málo sil. Ledovec byl na pohled kompaktní a trhliny byly zasypány. Do dlouhém rozhodování jsme se nakonec rozhodli nevázat se na lano a přijmout riziko. Zda to bylo vhodné rozhodnutí si nejsem jist, protože sníh pod lyžemi v určitých místech divně duněl. Příště bych toto rozhodnutí asi přehodnotil. Vrchol byl díky chudé zimě pokryt sněhem jen málo, proto bylo nutné lyže cca 100 výškových metrů pod vrcholem nechat a pokračovat po vlastních. Cesta byla netechnická, nikde nebylo potřeba překonávat prudká místa nebo technické úseky. A tak jsem konečně i já zdolal svou první třítisícovku, Similaun (3606 m.n.m.).
Po úžasných zimních výhledech přišla opět řada na cestu dolů. Tu jsem si náramně užil. Zde jsem poprvé poznal to pravé kouzlo skialpových lyží. Dolů to jde opravdu samo! Sice nejsem freeridový lyžař a trošku jsem se prudší úseky bál sjíždět, přesto mě to nadchlo. Člověk je dole opravdu raz dva. Nejprve jsme sjeli pouze zpět k chatě Martin Busch, kde jsme vyzkoušeli místní polévku a pak jsme posilněni pokračovali dále dolů. Bohužel tu za ten jeden den odtálo velké množství sněhu a polovinu tohoto úseku jsme museli nést lyže na zádech. To ale nezkazilo náladu z dosaženého vrcholu. Užíval jsem si svoji první zdolanou třítisícovku a šťasten jsem se vrátil zpět do čr.
| Vzdálenost | 30 km |
| Stoupání | 1780 m |
| Klesání | 1780 m |
Rozpočet
Tato akce oproti našim standardům vyšla poměrně mastně. Pro svou první třítisícovku jsem to ale byl ochoten obětovat. Díky astronomickým cenám pohonných hmot nás cesta vyšla na neuvěřitelných 2000 Kč/osoba a ubytování na chatě s polopenzí na cca 50 EUR/osoba a nakonec polévka při cestě zpět byla za cca 10 EUR. Celkově tedy neuvěřitelných zhruba 3500 Kč/osoba.
