You are currently viewing Makrotrip #01 – Jordánsko a Izrael

Makrotrip #01 – Jordánsko a Izrael

Při náhodném procházení internetu jsem narazil na žebříček nejkrásnějších treků světa. Mezi patnáctkou nejlepších se umístil přechod z Dany do Petry v nedalekém Jordánsku. Do této destinace v poslední době začala létat řada nízkonákladových leteckých společností za pár korun. Stačilo tedy vyčkat pár týdnů a letenky za „pár korun“ na sebe nenechaly dlouho čekat. V rámci cenové optimalizace se navíc jevila jako optimální tato kombinace: Cesta tam z Prahy do Ammánu, cesta zpět s jiným dopravcem z Eilatu do Vídně. Izrael se tedy dostal do našeho itineráře také.

Den 01 – Den 04

Po příletu jsme se ihned nechali odvést do malé vesničky Dana, kde jsme započali zmiňovaný trek z Dany do Petry. Tento několikadenní pochod lze zorganizovat samostatně a splňuje definici našich mikrotripů. Z toho důvodu je tato část dovolené zpracována samostatně v sekci mikrotripy http://microtrips.eu/2020/02/mikrotrip-05-z-dany-do-petry-a-dale/. V další části je popsán zbytek našeho týdenního putování Jordánskem a Izraelí. Čtvrtý den končil ubytováním v Cabit Hostel&Restaurant v centru Wadi Musa.

Den 05 – Středa 19.02.

Brzy ráno (6:00) jsme vyrazili na autobus, který nás měl z Wadi Musa zavést do Wadi Rum. Přestože lístek měl stát 7 JOD, náš svérázný ubytovatel nás přesvědčoval, abychom za příplatek 3 JOD využili jeho odvoz osobním automobilem k autobusu. Nejprve jsme moc nechápali, proč bychom měli takovou službu využít, ale nakonec nás přesvědčil. Ukázalo se to jako správné řešení. Zdálo se, že autobus nemá pevně stanovené zastávky a nabírá lidi kuplířským způsobem po cestě. Náš řidič osobního automobilu se s autobusem zkontaktoval telefonicky a domluvili se na místě, kde si náš předají. Existovala tu sice možnost odchytnout prostředek na jeho počáteční stanici a zaplatit tak pouze zmiňovaných 7 JOD, bylo by ale nutné stanici ve městě najít mnohem dříve, než v případě kuplířské varianty. V autobusu se pouze dva lidé tvářili jako místní, zbytek tvořili turisté. Všichni do jednoho mířili do pouštních kempů rezervace Wadi Rum. Vystupovali jsme na velkém parkovišti u Wadi Rum Visitor Centre, kde na nás již čekal beduín Yussuf, bratr vlastníka kempu Wadi Rum Green Desert (http://www.wadirumgreendesert.com/). Nastoupili jsme na jeho polorozpadlou Toyotu a vyrazili do pouště. Všechny dny našeho putování Jordánskem a Izraelí byly slunečné a prakticky bezmračné. Středa byl jediný den, kdy to neplatilo. Na tento den byl naplánovaný výšlap na nejvyšší horu Jordánska a tak jsem zůstával trochu nervózní. Už při cestě do kempu jsem ale pochopil, že není čeho se bát. Poušť byla úchvatná bez ohledu na okolní počasí a k vychutnání si jejího kouzla jsem jasnou oblohu vlastně ani nepotřeboval.

V beduínském kempu jsme se sotva ubytovali a už jsme zase vyrazili na cestu. Čekal nás avizovaný trek na nejvyšší horu Jordánska. Toyota se proháněla pouští teprve 10 minut a už nás čekala první zastávka u Mushroom Rock. Jediný důvod, proč jsme zakoupili drahý komerční „jeep tour produkt“ bylo, že neexistovalo moc efektivnějších cest, jak se na úpatí nejvyšší hory dostat. Neměl jsem tedy na výlet žádná jiná očekávání, než transport na místo. O to více potěšila řada zastávek na zajímavých místech pouště. Skalní útvar Mushroom Rock byl sice zajímavý, kultura beduínů byla ovšem zajímavější. A tak jsme místo fotografování zasedli s našimi průvodci do kobercové chýše a popíjeli s nimi čaj. Tato aktivita pro nás měla 3 hlavní přínosy: ochutnání lahodného beduínského čaje, vychutnání si klidu uprostřed pouště a v neposlední řadě přinesla spoustu historek od místních. Dopili jsme a pokračovali v cestě.

Přibližně 10 km před cílem se automobil znovu zastavil. Yussuf před nás předstoupil s ustrašeným výrazem. Lámanou angličtinou začal vyprávět své obavy, které se dají do češtiny volně přeložit jako: „Mraky se dotýkají vrcholků skal, výšlap může být nebezpečný kvůli bouřkám. Navíc se může objevit silnější déšť. Pokud chcete, můžeme na místo stále zkusit dojet. Nezaručuji vám ovšem, že se dostaneme na vrchol. Pokud chcete, můžu vám nabídnout alternativu v podobě celodenní jeep tour po památkách a zajímavých místech pouště Wadi Rum.“ Náš cíl byl jasný a tak jsme z požadavků neustoupili. Zaveleli jsme směr Jabal Ad-Damí. Když se výrazněji zatáhlo a začaly padat kroupy, byl jsem z počasí opět trochu nervózní. Uklidnil mě až závěrečný přejezd skrze úzké údolí. Za ním už byla hora na dohled a bylo patrné, že počasí v jejím okolí je výrazně lepší, než ve zbytku pouště. Poslední kopec vedoucí k neoficiálnímu parkovišti pod vrcholem jsme s Toyotou nezvládli zdolat a tak jsme počali výšlap o 500 m dříve. Yussuf, přestože byl kuřák, zdolával strmý svah s velmi lehkým krokem. V první části bylo obtížné držet se za ním. Ve dvou třetinách ale snažení díky kuřáckým plicím vzdal a počkal na nás na posledním mezivrcholu. Vrchol samotný byl zahalený v husté mlze. Osobně mi to nikterak nevadilo a pocit z dosažení vrcholu byl tentýž jako za hezkého počasí.

Cestou dolů se Yussuf rozpovídal o historii Jordánska a postavení beduínů v něm. Vyptával se i na naši kulturu. Zvláště zarážející byla otázka: „Do you have boyfriend?“. Až někdy k večeru tentýž den jsem pochopil, že pojem „boyfriend“ značí přítelkyni. Sestoupili jsme opět na úpatí a naši průvodci nám připravili klasický beduínský oběd na otevřeném ohni. Jejich jídla jsou sice velmi jednoduchá, složená z pouze pár potravin, přesto jsou relativně chutná. Nezapomnělo se samozřejmě ani na beduínský čaj, kterého jsme opět vypili přes jeden litr.

Po jídle jsem očekával cestu zpět do kempu. Yussuf nás ale místo toho vzal ještě na několik „slavných“ míst pouště Wadi Rum. Každé z míst bylo přeplněno lidmi. Rychle jste vždy pořídili pár fotografií a utíkali za naším průvodcem do stanu. Sezení na zemi u rozdělaného ohně a s šálkem bylinkového čaje v ruce byl značně lepší zážitek než tlačenice před skalním mostem. Svůj životní standard bych s nimi samozřejmě nevyměnil, ale je osvobozující se na chvilku zastavit a jen tak bezmyšlenkovitě sedět u ohně a vychutnávat si klid a nic nedělání.

Na posledním úseku, zhruba 2 kilometry před kempem, se spustil mohutnější déšť. Yussuf, jakožto velký vtipálek, okamžitě zastavil a nahnal nás dopředu do jeho dvoumístného pickupu. Pro mě s bratrem byla vyhrazena sedačka spolujezdce a Yussuf se svým kopilotem obsadili sedadlo řidiče. Zvláště znepokojující byla zlámaná věta: „I have no brake“. Přesto všechno jsme dorazili v pořádku zpět do kempu. Ve společné místnosti byl už rozdělaný oheň a tak jsme zasedli a pokračovali v degustaci čaje až do pozdního večera.

Den 06 – Čtvrtek 20.02.

Ráno jsme si nestihli ani vychutnat první ranní čaj a už nás Yussuf tahal zase do pouště. Před kempem se právě procházelo stádo místních velbloudů. Bylo možné se k nim přiblížil na vzdálenost několika metrů. Někteří velbloudi měli nakrátko svázané přední nohy k sobě. Prý je to kvůli redukci jejich rychlosti. Překvapila mě hlavně velikost těchto stvoření, velbloudy jsem si vždy představoval menší.

Poté nás čekal návrat do kempu, poslední doušky beduínského čaje a cesta na hraniční přechod s Izraelí. Z kempu Green Desert se nám vůbec nechtělo a slíbili jsme si, že se na toto místo v budoucnosti vrátíme. Nasedli jsme do Toyoty a nechali se odvést do vesnice Munayshir, kde bydlel majitel kempu Nadjah. Stejně jako zbytek Jordánska, i tato vesnice byla doslova zasypána odpadky a velkým množstvím plastů. V rezervaci Wadi Rum je odpadků výrazně méně a tak jsme byli opět lehce kulturně zděšeni, když jsme se dostali zpět do Jordánské civilizace. U domu na nás čekal objednaný taxík, který nás měl zavést přímo na hraniční přechod. Čekali nás ještě 2 krátké zastávky v centru Aqaba: u bankomatu a u kuchyňských potřeb pro místní, kde jsem zakoupil svou první „beduínskou“ konvičku na čaj.

Přes hranice z Aqaby do Eilatu jsme přecházeli kolem poledni a místo bylo liduprázdné. V tuto denní dobu trval přechod z jedné strany na druhou pouhých 15 minut. Byli jsme lehce znepokojeni z prvního setkání s Izraelí, protože před námi se rozléhali prostory připomínající odkaliště. Dle fotek to tu v sezóně vypadá výrazně lépe, ale v únoru bych prostor charakterizoval jedním slovem jako „bahno“. Názor na Izrael se ale změnil zanedlouho. Překonali jsme lehké 4 kilometry a ocitli se u Rudého moře v samotném centru Eilatu. Zde jsme pochopili, že Izrael (nebo alespoň Eilat) je výrazně civilizovanější a čistější než Jordánsko. V Jordánsku jsme se cítili více jako dobrodruzi, kdežto v Izraeli z nás byla znovu jen skupinka turistů. Chvilku jsme poseděli u moře a díky městské Wifi plánovali další postup. Původně jsme chtěli navštívit známý Red Canyon, ale převládl strach z nedostatečné časové rezervy a tak jsme naplánovali pěší přechod přímo na letiště.

Dokoupili jsme zásoby, hlavně vodu a pokračovali z centra Eilatu opět do pouště. Výraz krajiny byl výrazně jiný než ten Jordánský. Jednalo se o výrazně kamenitější kopce s menším množstvím pískovců. Lehce negativně náš zážitek ovlivňovala míra civilizovanosti ve zdejších kopcích. Všechny cesty byly široké a výrazně zasahovaly to rázu krajiny. Okraje cest byly osázeny velkým množstvím upozorňujících cedulí a každou chvíli tu projelo nějaké auto nebo čtyřkolka. Přišel jsem si spíše jako v disneylandu a chyběl tu klid. Od centra jsme urazili dalších 7 km a usadili se na oficiálním kempovacím místě. Alespoň noc tu byla velmi klidná.

Den 07 – Pátek 21.02.

V pátek ráno nás dělilo od letiště 20 kilometrů. V batozích jsme měli celkem 3 litry vody a tak jsme pro jistotu vyrazili brzo ráno a zvolili rychlejší tempo. Nejprve cesta vedla skrze všemožná zákoutí Eilatské pouště (která mi osobně nepřišla nikterak výjimečná), poté nás čekal vyčerpávající úsek po 10 kilometrů dlouhé cestě bez jediné zatáčky. V dáli byl vidět cíl, letiště Eilat Ramon, který se zpočátku vůbec nepřibližoval.

Díky rychlému tempu jsme na letiště dorazili v 11 hodin dopoledne. Hned u příjezdové brány nás čekala první důkladná kontrola. Došlo na kontrolu pasů a řadu zvídavých dotazů. Otázkou „kdy je plánovaný odlet“ jsme narazili. Let měl odlet až následující den a slečna se samopalem nám oznámila, že letiště se na noc zavírá. Nezbylo, než se vrátit autobusem zpět do Eilatu. Na 25 kilometrů pěšky jsme už neměli sílu ani dostatek vody. Naštěstí pro nás byla blízko hranice s Jordánském k dispozici veřejná pláž s parkovištěm, kde bylo oficiálně dovoleno bivakovat. Usadili jsme se zde, vytáhli knížky a užívali si zbytek dne v této slunečné destinaci.

Den 08 – Sobota 22.02.

Tento den sloužil už jen pro návrat. Hned ráno jsme vyrazili na letiště a v 11:20 letadlo už startovalo směrem do Vídně. Zde jsme čekání na FlixBus využili k průzkumu historického centra Vídně a nástupem do autobusu naše dovolená skončila.

Video

Napsat komentář