Blog

Pobyt v horském terénu je výborný zážitek v jakémkoliv pojení. Nicméně žijeme v úžasné době 21. století a každý z nás má v mobilu staženou mapu a k dispozici GPS. Máme spoustu potravin, které jsou skladné a energeticky výhodné a v neposlední řadě i kvalitní vybavení na přečkání noci venku. Proč tedy vybírat trasy, kde jsou takové věci k dispozici v podobě služeb. A právě kvůli této myšlence jsem se rozhodl mnohem více vyhledávat výšlapy, které nevedou přes žádné turistické chodníky a nebo vedou zapomenutými zákoutími. S touto myšlenkou v hlavě jsem pozvání na Ritterkopf (3006 m.n.m.) nemohl odmítnout.

O tomto zapomenutém kopci jsem nevěděl a výšlap na něj nebyl z mé hlavy. Jednoho dne mě oslovil kolega z horolezeckého oddílu, že v této lokalitě koupil horský apartmán, z kterého má výhled přímo na zmíněný kopec. Neváhal jsem ani minutu a šel do toho. Navíc se mi podařilo přesvědčit k účasti i Terku, budoucí horskou průvodkyni. V neděli kolem půl šesté jsme vyrazili z Prahy. Provoz už byl minimální, ale cestu nám zkomplikovala ohromná bouřka a silná průtrž mračen. Do cíle, do Raurisu, jsme se tak dostali až před půlnocí. Kvůli nočnímu dešti a tedy mokrému svahu jsme ráno tolik nespěchali a pod vrchol se dostali až před osmou hodinou. Auto jsme nechali na parkovišti před mýtnou branou a pěšky pokračovali po silnici asi půl kilometru. Zde jsme to konečně otočili směr vrchol a začali stoupat do kopce.

Od listopadu jsem nebyl na žádné fyzicky namáhavější túře a pořád jsem jen lezl na skalách. Trošku jsem se tedy bál, jak to zvládnu. Začátek šel ale dobře, což mi dodalo trochu sebevědomí. Z hlediska prudkosti byl začátek druhou nejprudší etapou, ale výstup usnadňovaly všemožné kraví stezky. Vzdálenost sice ubíhala pomalu, ale výškové metry naskakovaly úplně sami. Až k Ritterkaralmu (zřícenina horské chaty) vede cesta poměrně prudce, ale technicky nenáročně. Zde jsme dali první pauzu na svačinu a doplnili kalorie.

Asi 100 výškových metrů nad zmíněnou chatou se lesy rozestoupily a jehličnaté lesy vystřídala nízká horská tráva. S tím přišly samozřejmě krásné výhledy do okolí. Samotný vrchol byl sice zahalen mlhou, v této výšce byla viditelnost ale výborná. Pokračovali jsme po hraně suťového pole Steinkarl, kde je dobré nejít moc doleva (na jih), protože musíte správně obejít první skalní útvar. Navigace tu ale není složitá. Většinou stačí jít stále nahoru a jen občas směr korigovat pomocí GPS. Za suťovým polem, když jsme zdolali takový malý pseudo výšvih, jsme se opět ze skalnatého terénu dostali na travnatou planinu, která měla místy sklon až 45 stupňů.

Od tohoto místa je orientace velmi snadná, protože od tohoto místa pokračujete na vrchol stále po hřebínku. Zprvu je trochu nevýrazný, ale výše začne být čím dál ostřejší a z jedné strany víceméně neschůdný. Stále je potřeba se na něm držet zleva. S výškou postupně začíná ubývat trávy a terén se postupně mění na skalnatý a jeho technická obtížnost roste. Není to ale nic hrozného ani v nejhorším místě. Lezecky se jedná o terén obtížnosti I, max II.

Asi 300 výškových metrů pod vrcholem jsme měli stále dobrou viditelnost. To bohužel ale neplatilo pro samotný vrchol, který obklopovala hustá mlha. To nám ale radost z vrcholu nepokazilo a my tak po několika hodinách šlapání stanuli na vrcholu a dali si pořádný oběd. Také jsem provedl svůj historicky první zápis do vrcholové knihy. K mému překvapení udělal poslední zápis někdo před více jak měsícem. O to větší a ješitnější radost jsem z vrcholu měl.

Do nadmořské výšky 2500 m.n.m. jsme klesali stejnou cestou, kterou jsme šli nahoru. V této výšce jsme ale uhnuli na jih k prameništi potoka Ritterkarbach. Následovali jsme totiž výstupového průvodce alpenvereinaktiv (https://www.alpenvereinaktiv.com/de/tour/ritterkopf-3006m/40987198/). Toto byla výborná volba, protože prameniště nejen, že bylo vizuálně úchvatné, ale také zde byla možnost doplnit vodu.

Po krátké pauze jsme se opět vydali dolů. Následující úsek kolem mohutného vodopádu byl z těch těžších. Svah tu byl velmi prudký a i lehce navlhlý od potoka. Sestup jsme ale zvládli a odměnou byl pohled zpět na vodopád, který byl opravdu úchvatný.

Od vodopádu směrem dolů se terén zpátky zalesňoval, ale byl stále nepříjemně prudký. Sestup byl už trošku za trest, ale většinou stačilo trošku popojít na sever nebo jih a najít méně prudkou variantu. V pořádku jsme se tak dopravili k automobilu, rozloučili se s kolegou z oddílu a s Terkou jsme vyrazili rovnou zpátky do Čech.

Rozpočet

Opět se jednalo o takovou rychloakci, takže náklady nebyly tolik optimální. Jediný náklad byla vlastně doprava, která nás vyšla na 1215 Kč za osobu + parkování 6 EUR. Celé nás to tedy vyšlo velmi zhruba na 1300 Kč za osobu.