Rodiče si tento rok naplánovali dovolenou v centru Rakouských Alp, ve Vysokých Taurách. Využil jsem toho, že jsem v době začátku jejich dovolené končil svůj výstup na Piz Berninu a tak jsem vystoupil po cestě a přidal se k nim na pár dní v Rakousku. Alespoň jsem tak měl šanci opět podniknout pár treků společně s bratrem. Na apartmán jsem dorazil v neděli večer, v tentýž den, kdy jsem absolvoval nelehký sestup normálkou z Piz Berniny. Předpokládal jsem tak, že si na pondělí naordinuji odpočinek. Opak byl pravdou.
Den 01 – Pondělí 1.8.
Bratr v době mé nepřítomnosti prozkoumal okolí apartmánu a objevil poměrně neznámý, zato roztomilý, vrchol tyčící se přímo nad naším apartmánem. Měl sice „jen“ kolem 2500 m.n.m. a na vrchol vedl jednoduchý chodecký terén, ale absencí chat po cestě byl výstup v průvodcích klasifikovaný jako těžký. Když mi bratr ukázal výraz vrcholu a parametry treku, ihned jsem jeho plán odsouhlasil. Trochu jsem se bál čtvrtého dne v zápřahu, ale uklidňovalo mě, že už konečně nepotáhnu batoh plný lana, sedáku a jiných technikálií. A tak jsme v neděli ráno opravdu vyrazili nahoru.
Prvních 400 výškových metrů vedlo po asfaltu, což sice nebylo příliš zajímavé, ale byl jsem za tento úsek rád. Po třech náročných dnech na Piz Bernině to pro mne byl dobrý způsob jak se trochu rozchodit. Dostal jsem se trochu do tempa a zjistil, že lehký batoh dělá svoje a ihned se mi šlapalo lépe než předchozí dny. V místě kde končil asfalt byl i ukazatel, který hlásal 4 hodiny na vrchol. Naštěstí i v Rakousku jsou časy poměrně přestřelené a zvládli jsme to výrazně rychleji. Bohužel jsme byli stále v nízké nadmořské výšce a tak trvalo ještě dalších 500 výškových metrů, než jsme vystoupili nad hranici lesa. Kousek nad tímto místem byl i další rozcestník, který hlásal na vrchol už jen 2 hodiny.
Od této chvíle jsme pokračovali po hřebínku pokrytém pouze nízkou trávou, kde byly už konečně krásné výhledy do okolí. Dokonce i vrchol, který zespodu není viditelný, na nás už celou dobu vykukoval. Nejprve jsme zdolali nevýrazný skalnatý vrchol, za kterým už byl vrchol jako na dlani. Už nás čekal jen kousek po hřebínku a pak posledních 100 výškových metrů lehce techničtějším, ale stále výrazně chodeckým, terénem. Vrchol se nám z Hollersbachu podařilo dosáhnout za 2:55 a výrazně jsme tak dokázali porazit rozcestníkový čas.
Dolů už to byla pohodička a s časem kolem dvou hodin jsme už zase stáli před apartmánem.
Den 02 – Úterý 2.8.
V pondělí přišel na řadu konečně plánovaný odpočinek a po 4 dnech v zápřahu jsem dopoledne proležel a odpoledne vyrazil s rodiči na 10 kilometrovou procházku po rovině.
Den 03 – Středa 3.8.
Středa byl pro nás den D. Zhruba před měsícem jsem absolvoval vrchol Grossglockner hřebenem Studlgrat a rozhodl se, že sem musím vzít i bratra. Navíc se mi ozvala kamarádka horská průvodkyně Terka, která po tomto vrcholu toužila také. Slovo dalo slovo a podařilo se nám na středu naplánovat výstup takto ve třech. O zdolání vrcholu za jeden den nebylo pochyb. Tím se zjednodušilo plánování a logistika, protože jsme nemuseli řešit žádné ubytování. Výstup byl naplánován normálkou z jihu. Pro start jsme hledali nějaký dobrý kompromis. Kvůli ledovci a lidem bylo vhodné vyrazit co nejdříve, ale zase se nám nechtělo šlapat odspodu nějak hluboko v noci. Nakonec se nám podařil víceméně vhodný start před pátou hodinou ranní.
Prvních pár stovek výškových metrů šel jako po másle a naše nohy byly poměrně svěží. Nerad chodím po tmě a tak jsme uvítal, že jsme čelovky zhruba po půl hodině vypnuly a pokračovaly bez nich. Světla už bylo dostatek. K chatě Adlersruhe vedou 2 hlavní postupové cesty a to buď hřebenovou feratou a nebo přes Studlhutte. Zvolili jsme druhou zmiňovanou možnost, protože nám připadala papírově rychlejší. Tedy, abych byl přesný, nešli jsme přímo přes zmiňovanou chatu, ale zhruba 200 výškových metrů pod ní jsme pokračovali přímo k vrcholu a nezabočili na stezku vedoucí k chatě. Překonali jsme údolní schod, který zakrýval vrchol a ocitli se na suťové planině, kde jsme zanedlouho obuli i mačky, vzali do ruky cepíny a uvázali se na lano.
Na výstup jsme si nevybrali zrovna vhodný rok. Přelom 2021 a 2022 byl velmi chudý na sníh a jaro a léto nadprůměrně teplé a opět chudé na srážky. Kvůli tomu byl místní ledovec už v pokročilém stádiu rozkladu. Nicméně byly alespoň viditelné všechny trhliny a postup po ledovci tak byl bezpečnější. Navíc přes noc očividně mrzlo a tak se šlo relativně komfortně. Kvůli tomu, že jsme se rozhodli jít výstup za jeden den, tak pro nás byla důležitá rychlost. Z toho důvodu jsme zvolili zhruba takovou délku rozestupů, abychom nemuseli až na vrchol už lano sundávat. To se nám i podařilo. Po přechodu ledovce na nás čekala ferata k chatě Adlersruhe (Erzherzog-Johann-Hütte), kde jsme tedy pro jistotu zůstali uvázáni, ale jak jsem psal, jen z důvodu rychlosti. Ferata je velmi snadná a dá se zdolat bez problému bez feratového setu.
Chata je plně funkční a je možné se zde občerstvit. To jsme ale měli v plánu až cestou dolů, teď jsme mířili na vrchol. Nejprve vás čeká opět kousek po ledovci, který je ovšem relativně kompaktní a vede až na úpatí lezeckého úseku. Lezecký úsek se v průběhu roku postupně proměňuje. Na jaře se dá vylézt mnohem výše, ale jedná se o mixové lezení. Později se z hřebenovky stane obyčejné lezení a sníh mizí nadobro. Nás čekala druhá zmiňovaná situace a tak jsme mačky sundávali už na úpatí. Od něj vede na vrchol relativně lehká lezecká pasáž většinou obtížnosti I UIAA. Jen místy obtížnost dosáhne stupně II UIAA. Pro nelezce může být terén občas vzdušný a vyhýbání se hordě lidí také může působit potíže, proto je dobré terén nepodcenit i přes jeho relativní lehkost. Vrchol není vždy tak úplně za odměnu, protože tu bývá poměrně narváno.
Cestu dolů jsme absolvovali stejnou trasou jako nahoru a protože jsme byli už unaveni, stavili jsme se cestou na Adlersruhe na oběd. Za zmíňku stojí upozornění ohledně sestupu v době letního počasí. Tající ledovec posílá odpoledne dolů od Adlersruhe na Ködnitzkees spousty kamenů. Opatrně.
Den 04 – Čtvrtek 4.8.
I tento jsem jsem s radostí využil k odpočinku. Tedy, aktivit bylo více než dost, ale byly zaměřeny zejména na rodinu a nejednalo se o žádné lezení na okolní kopce.
Den 05 – Pátek 5.8.
Na tento den byl původně naplánován opět odpočinkový výlet na nedaleké vodopády Krimml. Původně jsem se těšil, ale postupně jsem začínal mít strach, že se ten den nepodívám někam výše. A tak jsem se s bratrem dohodl, že se pokusíme vystoupit na nějaký okolní kopec zatímco budou naše rodiče obdivovat krásy vodopádů. Volba padla na sedlo Seekarscharte.
Z logistických důvodů bylo jasné, že nebude moc času a tak jsme hned po příjezdu do Krimmlu vyrazili svižným tempem nahoru. Výškové metry ubíhaly pěkně, ale u Seekarsee bylo jasné, že nestíháme. Naopak času máme méně než dost. Z toho důvodu jsme plynule přešli z chůze do běhu a pustili se opět dolů. Hory jsme si ve své kráse neužili naplno, ale na druhou stranu se nám zase podařil hezký výstupový čas – nahoru i dolů na Seekarsee celkem 2:50.
