Nerad to přiznávám, ale rakouské Alpy mi přijdou v mnoha ohledech lepší než Vysoké Tatry. Nicméně pro Vysoké Tatry budu mít vždy určitou slabost, protože právě tady jsem se zamiloval do horského terénu. A právě z toho důvodu se sem velmi rád vracím. Abych s Tatrami neztratil kontakt, rozhodl jsem se každoročně 15.6. pořádat jednodenní výlet do těchto končin. Tento termín není vybrán náhodně, protože právě 15.6. se v Tatrách otevírá většina turistických chodníků. A právě v roce 2022 jsem se rozhodl zahájit první ročník této akce.
Plánování bylo trochu hektické a byl jsem vůbec rád, že se mi v tento den podařilo uvolnit z práce. Z toho důvodu to bylo logisticky trošku komplikovanější a nám nezbylo než dojet ráno do popradu a hned v 16 hodin z Popradu zase vyrážet směr Praha. Hory jsem natolik posedlý, že i tak mi to stále stojí za to. Jako vždy jsme startovali v Praze kolem desáté hodiny večerní. Kvůli přípojným vlakům jsme vystoupili ve Štrbě místo Popradu a zubačkou se přesunuli do stanice Starý Smokovec. Zde jsme před šestou hodinou ranní započali náš výstup. Pro tento den existovali 2 varianty trasy. Jedna realistická – výstup na Téryho chatu, přechod přes Priečné sedlo a přes Zbojnickou chatu zpět dolů – a druhá velmi optimistická – ze Zbojnické chaty navíc ještě přes Prielom, Východní Vysokou a poté zpět dolů. V optimistický scénář jsme sice nevěřili, ale stále doufali. Bohužel se nenaplnil.
Věděli jsme, že máme málo času, tak jsme hned bez čekání vyrazili směr Hrebienok. Na něj vede buď otravná asfaltová cesta a nebo příjemnější technicky nenáročná hliněná cesta. Samozřejmě jsme zvolili cestu bez asfaltu. Z Hrebienku jsme po široké cestě ztraverzovali k Reinerově chatě a pak klasicky pokračovali Tatranskou magistrálou k Zámkovského chatě. Před pokračováním na Téryho chatu jsem zde musel nutně použít wc, což mě mrzelo kvůli zdržení, ale i tak se nám podařil hezký výstupový čas a ze Starého Smokovce jsme na Téryho chatu dorazili cca za 2:15.
Před Téryho chatou jsme dali 5 minut pauzu a bez zbytečného zdržování jsme se vrátili na cestu. Hned první stoupák za Spišskými plesy nabídl kvůli sněhu obtížnější pasáže. Sněhu tu bylo ještě poměrně dost a já si tu hned na první plotně sedřel koleno. Vytáhli jsme proto cepíny a pokračovali dále obezřetněji. Ledový úsek byl naštěstí krátký a za ním byla cesta opět suchá. K Rázcestie pod Sedielkom jsme tak dorazili suchou nohou.
Za ním bylo vidět, že Priečné sedlo je ještě plné sněhu. Trošku nás to vyděsilo, ale nakonec jsme byli rádi za tyto technické pasáže. Treku vždy dodají na zajímavosti. Poměrně vysoko jsme nastoupali po nestabilním suťovém poli, který vystupoval ze sněhového pole. Nastoupili jsme ale ze špatné strany a tak nás čekal traverz ve velmi prudkém sněhu. Jednalo se pouze o cca 30 metrů, ale s nutností použít cepín pro stabilitu. Po traverzu jsme se už na vrchol dostali opět suchou nohou, protože jsme využili novou ferratu, která byla už bez sněhu. Bez problému ji lze zdolat bez ferratového vybavení.
Druhá strana sedla je sice méně strmá, ale byl zde jeden nepříjemný úsek, kde nebylo lano a podklad byl ještě zmrzlý a boty na něm nedrželi. Vše by vyřešili mačky, ale nakonec jsme se rozhodli je nevyndávat. Za tímto úsekem byla cesta sice ještě pokrata sněhem relativně hodně, ale sklon svahu byl už opravdu mírný. Stačil tedy jistý krok a dobrá stabilita těla a po podkladu se šlo bezproblémově i v botách. Skupinka co se držela za námi měla dokonce jen trekové hůlky a nějaké běhací boty.
Na Zbojnickou chatu jsme dorazili kolem desáté hodiny. To byl sice dobrý čas, ale na zvládnutí optimističtější varianty to nebylo. Z chatu bylo patrné, že v Prielomu je ještě hodně sněhu, což výrazně zpomalovalo náš postup. Věřím nám, že v bezsněhové variantě bychom okruh zvládli zdolat i v takto šibeničním čase. Se sněhem to pro nás ale bylo nereálné. Proto jsme na chatě už pouze dali polévku a sešli zpět k Reinerově chatě. Abychom nešli dolů stejnou cestou, vzali jsme to ještě po žluté kolem vodopádů do Tatranské lesné a pak pěšky do stanice Horný Smokovec. Varianta to byla sice kratší, ale stálo to za to! Kolem třetí už jsme opět seděli na nádraží v Popradu a pendolinem v 16:00 jsme vyrazili zpět do Prahy.
| Vzdálenost | 26 km |
| Stoupání | 1500 m |
| Klesání | 1500 m |
Rozpočet
I tentokrát jsme za vlaky zaplatili více než obvykle. Cesta Praha-Poprad mě vyšla na 329 Kč a zpáteční Pendolino za 580 Kč. Rozhodně to nejsou nízké částky, ale levnější vlaky se nám nepodařilo sehnat. Navíc jsme využili místní dopravu celkem za 4,00 EUR. Celkově nás tedy výlet vyšel na 1009 Kč/Osoba.
