Vícedenní trek Tour du Mont Blanc jsme měli v hledáčku už delší dobu a na konci června roku 2021 na něj konečně došla řada. Původní plán byl zdolat okruh za 5 dní (ne ve smyslu kalendářních dní, ale ve smyslu 120 hodin), ale díky přetrvávající vrstvě sněhu v horních polohách jsme si věřili spíše na dní šest (144 hodin). To jsme ještě netušili, že se nám okruh nakonec podaří zdolat za 4 dny – tedy skoro, ale o to více na konci.

Většinu času jsme se drželi hlavní postupové cesty, tedy tzv. varianty Itinéraire Principal. Od této varianty jsme se odchýlili pouze dvakrát. První změna byla naplánována už z domova – rozhodli jsme se zdolat sedlo Col des Fours (2665 m). Tato varianta je sice o něco kratší, ale díky sněhu byla rozhodně náročnější než hlavní trasa. Nicméně ji včele doporučujeme.

Druhá odchylka od trasy nebyla úplně chtěná a dohnala nás k ní situace s bivakováním v Itálii. V této části Itálie totiž nelze volně kempovat pod 2500 m.n.m., což nás přinutilo k zakoupení místa pro stan v kempu. Stanový kemp bohužel leží mimo hlavní trasu a tak jsme zvolili zbabělý krok a od chaty Rifugio Combal do Courmayeuru se vydali o poznání jednodušší variantou po severní stěně Mont Chétifu. I přes tento jeden přešlap vedle jsme spokojeni s našim výkonem a zbytek treku už jsme se drželi striktně na hlavní trase.

Pár praktických informací

Balení – I když už na cestách nešetříme tolik jako dříve, pořád jsme duší škrti. Proto jsme bez váhání volili přechod treku na těžko. I přesto, že jsme se snažili obsah batohů stáhnout na minimum, dostali jsme se každý (Já a bratr) na 12 kg těžký batoh i s vodou (Já 2l, bratr 1,5l). Váhu jsme tedy moc neušetřili, ale objem ano. Já narval věci do batohu Deuter Guide 35+ a bratr dokonce do malého batohu 26 litrů – který praskal ve švech.

Každý měl v batohu něco jiného, ale průměrně jeden batoh obsahoval (zahrnuty i věci, které jsme měli na sobě):

  • Polovina stanu
  • Spacák + nafukovací karimatka
  • Oblečení: 3x trenky, 2x ponožky, 2x triko, odepínací kalhoty, mikina, softshell bunda, nepromokavá bunda, návleky na kalhoty
  • Lékárnička + hořčík
  • Bomba + vařič
  • Elektronika: Mobil, powerbanka, hodinky, čelovka, DJI Osmo action + 3x baterie
  • Jídlo: 6x toust, 4x nutrend Flap Jack, 4x sušené maso, 400g ořechů, 2x doplněk stravy (Nutrend enduro), 10x domácí datlové tyčinky, 2x nudlová polévka
  • Nesmeky
  • Ostatní: Brýle, nožík, lžička, covid potvrzení, pcr test

Zrcadlovku jsem kvůli hmotnosti nebral, takže fotografie byly pořizovány poze na mobil. Nekvalitní fotografie byly vykompenzovány záznamem videa na DJI Osmo Action, které je vyvěšeno na konci příspěvku.

Covid – Negativní PCR test nestarší 72 hodin jsme měli, ale při přejezdu Německa, Švýcarska, vstupu do Francie ani při trekování po nás nikdo nikde nechtěl vidět cokoliv týkající se kovidu.

Cesta – Trek začíná ve vesničce Les Houches, kam je nejlepší se přesunout přes Chamonix z Ženevy. Do Ženevy je nejpohodlnější asi přesun letadlem, ale může se jednat o nákladnou záležitost. Jako většina jsme se do Ženevy přesunuli přímým autobusem z Prahy (Student Agency). Cesta trvala cca 13 hodin. Přesun z Ženevy do Chamonix už nebývá problematický, protože zde celý den pendluje několik dopravců (např. i Flixbus). Cesta trvá lehce přes hodinu. Závěrečný přesun Chamonix – Les Houches je už zcela bezproblémový. Autobus jezdí každou půl hodinu a přesun trvá asi 20 minut. Z naší zkušenosti od nastoupení do autobusu v Praze můžete začít trekovat po 18 hodinách. Ceny našich autobusů jsou rozepsány na konci v sekci rozpočet.

Den 00 – Čtvrtek 24.06.

Náš autobus do Ženevy odjížděl z Prahy-Florenc v 23:00. První nepříjemnost na sebe nenechala dlouho čekat a už v Praze jsme museli řešit první krizovou situaci. Právě jsme vyšli z mcdonaldu a mířili na terminál, když v tom nás oba do obličeje zasáhl plastový kelímek plný divné lepivé alkoholové substance. Nějaký opilý muž na lavičce se totiž rozhodl, že si zpestří večer házením svých nápojů na kolemjdoucí. Oba jsme měli komplětně mokrý obličej a ramena. Dle bratra se jednalo o jagermeister s kolou. Na veřejné toaletě na autobusovém terminálu jsme se alespoň trochu opláchli a smradlaví pokračovali na autobus.

Den 01 – Pátek 25.06.

Na druhý den kolem půl jedné jsme dorazili konečně do Ženevy. Autobus do Francie odjížděl až ve 14:55 a tak jsme se chvilku potulovali po městě. Potkali jsme zde také první (a poslední) češku, která se chystala na okruh TMB také. Chvilku jsme si povídali a pak společně nastoupili na autobus směr Chamonix. Cesta byla více méně bezproblémová až na hraniční kontrolu. Kovid tam sice nikdo neřešil, ale všech tří se nás nepříjemně ptali kolik máme s sebou hotovosti, co jedeme do Francie dělat a nakonec nám i zběžně prohledávali zavazadla. Naštěstí nás nevyhodnotili jako teroristy ani přistěhovalce a proto jsme se v klidu přesunuli do Chamonix. Zde jsme si s češkou popřáli hodně štěstí a vyrazili místním autobusem na start – do Les Houches. Startovali jsme mírně po 17. hodině.

Náš plán byl dostat se až za horskou chatu Nant Borrant, kde bylo v mapě zaznačeno oficiální bivakovací místo. Nevěděli jsme ale, zda je to reálné. Přeci jen jsme seděli mnoho hodin v autobuse a naše nohy byly pořádně ztuhlé. Už při prvním výšlapu na sedlo Col de Voza (stoupání 650 m) jsem cítil nohy a nedokázal si představit zdolat celý trek za méně jak 6 dní. Následoval sestup do Contamines, kde toho cestou nebylo tolik k vidění. Tato pasáž patří mezi ty nudnější. Už první den jsme pochopili, že na cestě problém s vodou nebude – pítka jsou tu doslova na každém kroku.

Za Contamines nás sice čekalo ještě minimálně 500 metrů stoupání, ale už jsme s jistotou věděli, že stihneme dojít do našeho prvního cíle. Stejně jako první stoupák, i tento byl relativně prudký – ale možná za to mohl autobus. K bivakovacímu místu se nám sice podařilo dojít až cca v 22:00, ale stále bylo dost světla na postavení stanu. Dali jsme si večeři a šli spát.

Vzdálenost22 km
Stoupání1430 m
Klesání900 m

Den 02 – Sobota 26.06.

Druhý den nás čekalo sice poměrně mrazivé probuzení, ale nádherný výhled na Tête de la Cicle. Na obloze nebyl ani mráček. Sbalili jsme stan a na cestu se nám podařilo vyrazit okolo 7:45. První 2 kilometry k chatě Refuge de la Balme vedli pouze mírným stoupákem a po ránu posloužili dobře pro probuzení. Za chatou už cesta začala stoupat více a také scenérie se výrazně změnila od předchozího dne. Už to nebyl nudný stoupák lesem, ale člověk měl kolem sebe horské vrcholky pokryté sněhem.

Přibližně do nadmořské výšky 2000 m.n.m. se jednalo o klasický suchý výšlap. Kousek nad touto hladinou jsme sice nasadili nesmeky a pokračovali po sněhu, ale nebylo to vyloženě nutné. Po stranách horského údolí totiž už ustupoval sníh a šlo jít trochu bokem, ale téměř bez sněhu. Cesta po sněhu nám ale ve výsledku přišla rychlejší a přímější. Po prudším stoupáku jsme se ihned dostali do prvního horského sedla, Col du Bonhomme. Odtud trasa TMB pokračuje kratším traversem, který byl pořád relativně dost pokryt sněhem. Někteří chodci bez výbavy tu měli problém první část projít, ale s nesmeky byl náš krok jistý a nečinil nám průchod potíže. Kousek před chatou Refuge du col de la Croix du Bonhomme jsme se oddělili od hlavní postupové trasy TMB a pokračovali na nejvyšší bod celého našeho výletu – sedla Col des Fours (2665 m). Od rozcestníku do sedla je to asi jen jeden kilometr, ale jednalo se o jedinou pasáž celého TMB, který byl ještě prakticky celý pokryt sněhem a ještě se tu vůbec nepropsaly ostrůvky suché země. Postup byl proto docela vysilující, ale stál za to. Naopak jsme byli rádi za sníh, dodával celé oblasti ještě větší kouzlo. Možná i více doporučujeme zdolat TMB v době, kdy jsou ještě blízké okolní vrcholky pokryty sněhem.

Na traverzu i cestou do sedla jsme se drželi za francouzem, který měl prakticky stejné tempo jako my. Na samotném sedle jsme se s ním dali do řeči a vyzvěděli od něj nějaké zajímavosti a doporučení. Každý za sebe jsme se vydali dolů do údolí, ale znovu jsme se shledali v mikro obci Ville des Glaciers, kde nám s místním domluvil prodej domácího sýra a doplnění vody. Poděkovali jsme a rozloučili se. Sýr byl výborný, ovšem 100 g stačilo na to, aby mě začal chytat žlučník. Naštěstí jsem to cestou nějak rozchodil, ale výšlap do sedla Col de la Seigne (2516 m) byl pro mne docela náročný. Nicméně technicky výšlap problematický není – cesta je docela široká a pevná, občas pouze trochu prudší. Ze sedla Col de la Seigne je nádherný výhled na Italskou část TMB až k sedlu Grand Col Ferret (hranice se Švýcarskem) a dokonce je krásně vidět Mont Blanc. Stejně jako u sedla Col des Fours i tady byl sníh hlavně na východní straně, takže výšlap byl bezproblémový. Sestup do nadmořské výšky 2300 m.n.m. na východní straně probíhal stále po četných sněhových polích, které se tu a tam daly překonávat sjezdem po zadku. To výrazně zrychlovalo náš postup. Za zmíněným sedlem jsme se dostali do nádherného údolního schodu. Jednalo se o náhorní plošinu, kterou protékal potůček a na úpatích přecházela do prudkých hor. Byl tu také četný výskyt švištů.

Putování jsme na chvilku pozastavili v chatě Refuge Elisabetta, kde jsme zakoupili plechovku Coca-cola a přemýšleli o dalším postupu. V této části Itálie není povoleno stanovat v nadmořské výšce nižší než 2500 m. Poptali jsme se pár místních i pár trekerů a bohužel zjistili, že nejspíše neexistuje bivakovací místo, kde je porušování tohoto nařízení tolerováno. Moc se nám nechtělo platit ubytování na horské chatě podél hlavní trasy TMB a tak jsme se nakonec po dlouhé debatě odhodlali ke zbabělému plánu – zakoupíme místo v kempu Aiguille-Noire. Zbabělý byl proto, protože kemp neleží na hlavní trase, ale na snadnější variantě cesty po severním svahu Mont Chétif. Tím jsme ušetřili cca 400 výškových metrů. Už jsme pouze sestoupili k bažinám Lago Combal a pak pokračovali po žluté trase cca 9 kilometrů až ke kempu, kde jsme zakoupili čaj a dali si teplou večeři na vařiči.

Vzdálenost33 km
Stoupání2020 m
Klesání2020 m

Den 03 – Neděle 27.06.

Dnešní ráno bylo o poznání teplejší než předchozí a vstávalo se mnohem lépe. Kolem 7:55 jsme vyrazili zpět na trasu. Nejprve bylo potřeba překonat další část po asfaltu až do města Courmayeur, kde jsme v místním obchodu Carrefour doplnili nějaké drobné zásoby (Čokoláda, Coca-cola v plechovce). Za touto obcí začal další z dlouhých stoupáků, kterých je na cestě TMB celkem dost. Opět nás čekalo přibližně 750 m stoupání rozložených na čtyřech kilometrech. Cesta stoupá v lese a ke konci, kdy se přibližujete k chatě Bertone, se postupně otevírají opět výhledy na čtyřtisícovky.

Na chatě Bertone jsme dali drobnou pauzu a pokračovali dále. Následovalo 12 kilometrů traversu po severní stěně místních kopců. Jednalo se o cestu víceméně po vrstevnici po technicky velmi jednoduchém terénu. Nicméně celou dobu jsme měli po levé straně pohled na všechny ty čtyřtisícovky a vizuálně se jednalo tedy o velmi inspirativní, úžasný a uspokojující zážitek. V polovině trasy lze ještě zastavit na chatě Walter-Bonatti. Při naší návstěvě se jednalo nejspíše o nejdražší chatu s největším množstvím lidí – tolik se nám tu tedy nelíbilo a pokračovali jsme dále. Dorazili jsme do osady Arnuova Desot, kde už jsme cítili lehkou únavu a těšili se na odpočinek na horské chatě Elena. K této chatě naštěstí vedlo už jen stoupání 300 metrů a cestou se opět otevíraly krásné výhledy.

K našemu překvapení byla chata Elena až do 3. července uzavřena (jednalo se o jedinou uzavřenou chatu na celé trase TMB) a ani nebyla možnost tu doplnit vodu. Psychicky nás to trochu nalomilo, protože jsme mysleli, že tu dáme jídlo a doplníme vodu. Navíc do toho začalo poprchávat. Odevzdaně jsme oblékly nepromokavé oblečení a pokračovali nahoru na Švýcarské hranice. Jednalo se o dalších 500 výškových metrů, které jsme zdolávali už z posledních sil a se zbytkem zásob vody. Sedlo Grand Col Ferret (2537 m) opět stálo za to a výhledy byly opět fantastické. Navíc kousek před vrcholem přestalo pršet a mraky se opět začaly trhat.

Předpokládali jsme, že zdoláme posledních 3,5 km k chatě La Peule a potom už to někde zapíchneme v lese. Skutečnost byla trochu jiná. Ve zmíněné chatě jsme začali zkoumat mapy a přemýšlet jaký bude plán na další dny. Zjistili jsme jednu velmi dobrou zprávu – pokud dnes ještě ukrojíme pár kilometrů, potom budeme mít reálnou šanci celé TMB zdolat za 4 dny (ve smyslu 96 hodin, ne 4 kalendářních dní). Doplnili jsme tedy alespoň vodu a opět se vydali na cestu. Už lehce unaveným tempem jsme ušli dalších 7 kilometrů a nakonec skončili v lese za vesničkou La Fouly.

Vzdálenost37 km
Stoupání2200 m
Klesání2150 m

Den 04 – Pondělí 28.06.

Čekal nás důležitý den, protože se mohlo rozhodnout, zda TMB stihneme za 4 dny. Už ráno jsme stanovili velmi optimistický cíl dorazit až na sedlo Col de Balme, ale ani jeden jsme tomu vlastně nevěřili. Část z La Fouly do města Champex-Lac byla za mě relativně nudná – celkově nám přišla švýcarská etapa TMB poměrně nezajímavá a oproti Italské a Francozské části nenabízela tolik zajímavých výhledů. Champex-Lac je na cestě dalším větším městem, kde lze nakoupit opět ve větším supermarketu a dojít na veřejné toalety. Je tu samozřejmě trochu dráže, ale ceny nám nepřišly až tolik přestřelené a za 2 plechovkové tuňáky, bagetu, coca-coly, gumové medvídky, jogurty a chipsy jsme tu zaplatili dohromady 17 CHF (cca 400 Kč).

Následovala etapa z Champex-Lac přes Col de Portalo do Trientu. Trochu nás děsilo dalších 800 výškových metrů, ale nakonec stačilo hlavu svěsit dolů, zavřít se psychicky sám do sebe a prostě jít. Díky tomu jsme tyto výškové metry zdolali se stálým optimismem a náš zvolený cíl se začal přibližovat. V zápřahu už jsme byly čtvrtý den a tak nám nevadilo dělat pauzy častěji, proto jsme u chaty Bovine opět na 15 minut zastavili a dali si místní limonádu.

Cesta dolů do Col de la Forclaz byla utrpením a naše nohy začaly pomalu stávkovat. Rozhodli jsme se proto v Col de la Forclaz pro hodinovou pauzu a oběd. Tuňák ze švýcarska byl výborný a boty sundané na hodinu a krátký spánek nám opět dodaly dost sil. Vyrazili jsme proto nebojácně kolem Refuge Le Peuty opět vzhůru do dalšího sedla – k Francouzským hranicím. Poslední (nakonec ne tak docela) stoupání dne k sedlu Col de Balme (2191 m) mělo být zdoláno z posledních sil, ale my se před výstupem dokázali namotivovat natolik, že se jednalo snad o ten nejlehčí výstup na celé trase TMB. Za necelé 2 hodiny jsme dorazili k horské chatě Chalet du Col de Balme.

Na chvilku jsme si sedli k horské chatě a promýšleli další postup. Počasí se začalo horšit a oblohu začaly pokrývat tmavé mraky. U chaty jsme vytyčili cíl Tré le Champ, ale díky nejistotě v počasí jsme se rozhodli nejprve pouze pro sedlo Col des Posettes. Zde už okolní mraky vydávaly i hromy. Šli jsme se pro jistotu schovat k místnímu zemědělci do Alpage de Balme. Udělali jsme dobře, protože 5 minut po našem příchodu začal ohromný liják a dokonce chvilku padaly i ohromné kroupy. Jednalo se sice jen o přeháňku, ale velmi intenzivní. Po ní se na obloze na chvilku objevilo opět sluníčko a my tam rychle vyrazili dopředu. Čekal nás nejprve vrchol Aiguillette des Posettes (2201 m) a pak už dlouhý táhlý sestup do Tré le Champ. Už s poměrně velkou únavou a nechutí jsme úspěšně dorazili dolů kolem 20:00. Opět jsme v kempu zašli na limonádu, chvilku poseděli a pak šli kousek za kemp postavit stan.

Už jsme byli opět na francouzské straně, kde měl bratr k dispozici roamingová data v mobilu. Rozhodli jsme se podívat se na cestu zpět do ČR. Tu jsme totiž nijak neplánovali – vůbec jsme netušili jak dlouho trek půjdeme. K našemu překvapení jsme zjistili, že následující 3 dny prakticky nic do ČR nejezdí a žádná z variant pro nás nebyla finančně uspokojitelná. Nedalo se nic dělat a museli jsme přistopit ke kompromisnímu kroku. Jediná přijatelná varianta byla totiž využít FlixBus z Ženevy do Mnichova na zítřejší den. To s sebou neslo ale jedno zásadní a nepříjemné rozhodnutí – zítra už nebudeme moci trekovat a hned ráno budeme muset vyrazit na vlak do Ženevy. Prvotní hořkost jsme dokázali zahnat sumací našeho úspěchu. Jsme si téměř na 99 % jistí, že bychom poslední den (posledních 24 km) zvládli trek dokončit do 17 hodin a zdolat tak trek za 4 dny (96 hodin). Nicméně i aktuální výkon, tedy 85 % treku za méně jak 3,5 dne, je pro nás uspokojující výsledek a jsme za něj rádi.

Vzdálenost42 km
Stoupání2500 m
Klesání2650 m

Den 05 – Úterý 29.06. + Středa 30.06.

Poslední den ráno jsme se vydali na první vlak z vesničky Argentiere do Ženevy. Bylo potřeba 2x přestupovat (1x na autobus), ale všechny přestupy jsme zvládli s přehledem a v 11:00 jsme stáli na ženevském autobusovém nádraží a čekali na Flixbus. Flixbus jel opět na čas a dopravil nás až do Mnichova. Cesta z mnichova už byla trochu trnitější. Chtěli jsme vyrazit do čech prvním ranním přímým vlakem Mnichov – Praha, který byl přes noc ovšem zrušen kvůli bouřkám. Jeden přestup a další dvou hodinové čekání ale vše spravilo a nakonec jsme ve středu ve 12:00 stáli v Praze na hlavním nádraží a oficiálně ukončili cestu.

Rozpočet

Myslím si, že stále patříme do skupiny low-cost cestovatelů, ale už dávno tolik nešetříme na dopravě. Tedy uvedené ceny dopravy nejsou určitě ty nejlevnější možné, ale spíše typické včasné. Navíc cesta zpět byla poskládána trochu narychlo a prodražila se. Ultra low-cost cestovatelé mohou v této kategorii (myslím) ještě něco málo ušetřit. V ostatním si myslím, že už tolik šetřit nejde. Ceny jsou za osobu.

Doprava:

  • Student Agency z Prahy do Ženevy – 1299 Kč
  • Návazný spoj z Ženevy do Chamonix – 432 Kč (Brali jsme co nejdřívější možný, pozdější Flixbusy byly i za 199 Kč)
  • Lokální autobus z Chamonix do Les Houches – 75 Kč (3 EUR)
  • Zpět z Argentiere do Ženevy – 865 Kč (37 CHF)
  • Flixbus z Ženevy do Mnichova – 850 Kč
  • Vlak z Mnichova do Prahy – 624 Kč

Ubytování:

  • Kemp Aiguille-Noire dospělá osoba + stan – 205 Kč (8 EUR)

Jídlo a pití:

  • Sýrárna v Ville des Glaciers – 64 Kč (2,5 EUR)
  • Coca-cola na horské chatě Elizabeth – 77 Kč (3 EUR)
  • Drobný nákup jídla v kempu Aiguille-Noire – 51 Kč (2 EUR)
  • Drobný nákup v Carrefour v Courtmayeru – 61 Kč (2,4 EUR)
  • Limonáda na chatě Walter-Bonatti – 51 Kč (2 EUR)
  • Coca-cola na chatě La Peule – 89 Kč (3,8 CHF)
  • Nákup potravin v Champex-Lac – 200 Kč (8,5 CHF)
  • Limonáda na chatě Bovine – 77 Kč (3 EUR)
  • Linonáda v Trélechamps – 102 Kč (4 EUR)

Největší náklad byla tedy doprava – 4145 Kč, ale jak jsem psal, zde se dá ještě výrazně ušetřit. Dle mých zkušeností se dovnímám, že s trochou variability v termínu odjezdu se dá dostat klidně na 3000 Kč. Ostatní náklady už nám přijdou minimalistické. Celkově nás trek vyšel na 5122 Kč. V ceně samozřejmě není zahrnuta cena jídel, které jsme vezli s sebou, protože spoustu z toho se nám válí doma a už nevíme kolik co stálo. Pravidelně tuto položku do treků nezapočítáváme, protože musíme jíst i když nikam nejedeme. Naopak na treku jíme většinou za méně než v reálném životě.

Video

Mohlo by se vám také líbit:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *