You are currently viewing Mikrotrip #04 – O treku GR221 a nezdolání soutěsky Torrent de pareis

Mikrotrip #04 – O treku GR221 a nezdolání soutěsky Torrent de pareis

Neodolali jsme a v akci zakoupili letenky na lednovou Mallorcu. Přílet byl plánován na nedělní pozdní odpoledne a odlet ve čtvrtek ráno. Na trekování tak tedy zbyly efektivně jen zhruba 3 dny. Vymyslet plán nedalo moc rozmýšlení, protože skrze celé západní pobřeží vede známý trek GR221. Bratr navíc toužil vidět pláž Torrent de pareis a tak i ona se stala součástí itineráře. Tohle rozhodnutí se později ukázalo jako kritické, viz dále. Zbývalo vymyslet náš startovní bod. Volba padla na vesničku Valldemosa.

Den 01 – Neděle 12.01.

Letadlo odlétalo z Drážďan v 11:15 a tak jsme brzo ráno vyrazili z Prahy. Poštěstilo se nám zakoupit Flixbusový transfer za 150 Kč, takže bylo ve dvou stále výhodnější využít hromadnou dopravu než vlastní auto. Cesta probíhala bez větších zpoždění a dvě hodiny před odletem jsme okupovali prostor před gatem (čti gejtem). Díky malé velikosti tohoto letiště tu byl ještě další hodinu nevídaný klid. Poté se hala začala plnit ostatními odlétajícími. Největší hluk samozřejmě nadělali Češi, kterým dominovala modro-bíle odděná, těměř třicetičlenná, fotbalová skupina okresního přeboru SK Studenec. Prostorem se ozývaly nevybíravé a vulgární pojmy, které byly v pozadí doplněny sičícími zvuky čerstvě otevřených plechovek piva.

Po přistání v Palmě jsme ihned vyrazili drahým Aerobusem (5€) do samotného centra, kde se nám naskytl paradoxní výjev. Obloha byla zcela jasná, teplota ukazovala příjemných 18 stupňů a mix místních a turistů se proháněl na ledovém kluzišti na náměstí. Kousek opodál jsme nakoupili potraviny na následující den a v podzemním parkovišti čekali na příjezd meziměstské linky. Autobus přijel na čas. Po zaplacení lístků, když jsme pokračovali dále do vozu, zaslechli jsme za zády známý jazyk. Češtinu. Skupina čechů se snažila neúspěšně koupit lístky do Solleru, načež to vzdali a vybrali novou cílovou destinaci: Valldemosa. Tedy shodně s námi. Dali jsme se s nimi do řeči, vyměnili vzájemně kontakty pro případ nouze, a v přátelském duchu vyměnili pár slov. Ukázalo se, že dnes máme v plánu přespat na tomtéž místě, tedy poblíž uzavřené chaty Refugi des Cairats. Dorazili jsme do Valldemosa.

Cesta vedla nejprve víceméně po rovině a sklon se poskutně zvětšoval. Jelikož jsme z autobusu vystoupili až kolem 17té hodiny, měli jsme na zdolání první etapy jen hodinu a půl, poté bychom museli pokračovat za tmy. Díky čerstvým nohám jsme už v 18 hodin stáli před opuštěnou stavbou a o hodinu déle jsme se vyhřívali ve spacáku v zavěšené hamace. Spánek přišel brzy.

Vzdálenost4.5 km
Stoupání500 m
Klesání0 m

Den 02 – Pondělí 13.01.

Po půlnoci teplota začala velmi pomalu klesat téměř k nule, což začalo nepříjemně narušovat náš spánek. Navíc jsme předchozí den ulehali relativně brzy. Právě proto jsme se vykradli ze základního tábora již kolem šesté hodiny a opustili naše nové české přátele. Pokračovali jsme opět ve dvou. Bylo krátce po úplňku a měsíc nám tedy velmi výrazně zářil na cestu. Kolem sedmé hodiny jsme dorazili k vrcholu Es Caragolí, kde jsme se rozhodli natočit východ slunce. Bohužel jsem si špatně zapamatoval čas tohoto přírodního jevu, což mi došlo až po hodinovém čekání. Baterie sportovní kamery, natáčející přírodu celou hodinu, se samozřejmě vybila 5 minut předtím, než slunce vykouklo na obloze. Pokračovali jsme tedy smutně dále. Čekal nás sestup do malébného městečka Deià. Sestup byl relativně dlouhý a špatně značený. Systém ukazatelů tvořily pouze malé červené tečky nasprejované na kamenech. Bez mobilních map bychom jistě brzy zabloudili.

Historická část města na nás přichystala příjemné překvapení: trasa začala být přehledně značená pomocí dřevěných ukazatelů a sloupků. Nicméně, chvíli nato nás čekala také první komplikace. Asi 2 kilometry za městem byla pěší cesta uzavřena z důvodu sesuvu půdy. Chvilku, v pozici nezodpovědných čechů, jsme se pokusili po cestě pokračovat. Netrvalo to dlouho a potkali jsme dvojici stavebních inženýrů, kteří s pomocí záznamové techniky zkoumali škody. Výrazně nedoporučovali pokračovat. Nezbylo tedy, než se vrátil zpět k poslední asfaltové cestě a do Solleru pokračovat po silnici. Asfaltová etapa trvala zhruba 4 kilometry a ve vesničce Can Bleda jsme se opět napojili na GR221, vedoucí dle výběru do Port de Sóller nebo přímo do Sólleru. Tato část není příliš exponovaná, ale vede krásným hájem olivovníků a skrze citronové a pomerančové plantáže.

V Sólleru jsme se zdrželi déle; cca hodinu. Doplnili jsme tekutiny, zašli na nepříliš povedený oběd do místního hostince a nakoupili jídlo na další den. Také jsme ochutnali lokální ovoce. Největší rozdíl oproti kusům prodávaným v čechám spatřuji v ovoci Kaki, které mělo výrazně jinou velikost, barvu a šťavnatost, než český protějšek. Kousek za Sóllerem začíná jeden z nejexponovanějších úseků celého treku. Kaskádový výstup průsmykem pas de ses Lloses. Ač se jednalo o vyčerpávající výšlap, byl to zajisté také jeden z nejhezčích výjevů ostrova. Exotičnost místa vás myšlenkami přesune daleko mimo evropu. Stoupání končí až téměř u jezera Cúber, kde je k dispozici také pronajmutelná chata. Původní plán byl dorazit dnes až do Refugia Tossals Verds. Když jsme se ale doškrábali k jezeru, začalo se stmívat. Rozhodli jsme se tedy ukončit trek právě na tomto místě. Zalezli jsme do malého lesíku u břehu a mezi stromy upevnili hamaky. Díky únavě na sebe spánek opět nenechal dlouho čekat.

Vzdálenost35 km
Stoupání1700 m
Klesání1750 m

Den 03 – Úterý 14.01.

V noci bylo výrazně tepleji než předchozí den a naše spacáky byly tentokrát dostačující. Na cestu jsme vyrazili až se svítáním po sedmé hodině a překonání prvního hřebene nám nečinilo potíže. Cesta doslova obchází kolem dokola vrchol Puig des Tossals Verds a na cestě potkáte i zajímavý skalní přechod pas Llis zajištěný řetězy. Bohužel je velice krátký, ale i tak dokázal spestřil naše putování. Během druhého dne dovolené jsem obdržel telefonát ze zaměstnání s požadavkem zpracování krátké závěrečné zprávy. Chata Tossals Verds tedy přišla vhod. Připojili jsme se na místní rychlé internetové připojení, popili horký čaj a já se věnoval půl hodiny práci. Po zbavení se této byrokratické zátěže jsme mohli, s doplněnou vodou, opět pokračovat v cestě. Čekal nás poslední výšlap v rámci tohoto dne, přesun na sedlo Coll des Prat nacházející se těsně pod horou Puig Massanella. Cestou se vám naskytnou úžasné scenérie celého údolí.

Neméně hezké výhledy jsou i cestou dolů, směrem k městečku Lluc. Po pár kilometrech jsme dorazili k místu, kde začíná strmý sestup do údolí. Zde stojíte na hraně skalní stěny a před sebou máte nádherný výhled přes hory až k samotnému moři. Cesta dolů vede po vydlážděných serpentinách, které svým sklonem a délkou zvyšují svoji náročnost. V zastavěné části poblíž silnice jsme usoudili, že je čas na krátkou pauzu a dali si dnešní oběd z toho co jsme našli v batozích. Zde jsme se poprvé vlastním rozhodnutím odpojili od trasy GR221 a pokračovali po asfaltové silnici směrem k západnímu pobřeží. Po dalších 3 kilometrech jsme dorazili k zavřenému restaurantu Escorca, kde měla začít naše poslední etapa treku – pláž Torrent de Pareis. Nejsem na to pyšný a příště se této chyby vyvaruji, ale odbočku jsem pouze naklikl v mobilních mapách a neudělal žádnou rešerši toho, jak cesta vypadá. To se ukázalo jako kritické rozhodnutí. Dle map to vypadalo, že stačí sejít asi 400 výškových metrů do údolí a pak pokračovat 3 kilometry podél potůčku.

První indikátor nějaké schované záludnosti se objevil u zmiňované restaurace. Oficiální ukazatel hlásil délku přechodu 4 hodiny. Když jsme za 50 minut sestoupili na úpatí údolí a ukazatel stále ukazoval 3 hodiny k cíli, pochopili jsme, že romantický výlet kolem malého potůčku se nekoná. Jednalo se o vyschlé koryto, kde bylo potřeba překonával obromné balvany. Některé dosahovaly velikosti domu. Postup vyžovadoval četné zapojení rukou. Více než o chození se jednalo o skalní lezení. Na okraji každé kamenné kaskády bylo potřeba obhlédnout situaci z obou stran a doslova hledat vhodnou cestu na přelez. Přestože naše rychlost možná nedosahovala ani 1 km/h, přesto se nám stále dařilo postupovat dále. Tedy, než se ukázalo, že koryto není tolik vyschlé, jak jsme doufali. První brod se vyskytl až někde ve druhé polovině a vyžadoval od nás pouze sundání bot. Další už byl trochu zákeřnější. Bez nepromokavých vaků na batohy nám nezbylo než spoléhat na dostatečně malou hloubku brodu. S batohem na zádech a jsme tedy vyrazili. Brod nebyl delší než 15 metrů a v nejhlubším místě se nám voda dostala po prsa.

Oblékli jsme se a vítězoslavně pokračovali v cestě. Dá se asi z nadpisu článku vytušit, že nedlouho nato jsme potkali další brod. Odhadem jsme mohli být už za druhou třetinou trasy a nechtělo se nám naše snažení vzdávat. Bohužel pro nás byl ale tento brod už moc hluboký a nebyli bychom ho schopni zvládnout v suchém batohu. Usedli jsme na kámen, dopili poslední zásobu vody a přemýšleli co budeme dělat. Začalo se stmívat. Padlo razantní, vítězoslavné a konečně rozumné rozhodnutí: vydáme se zpět. Zažehli jsme naše svítilny a s lehkou nechutí se znovu svlékli kvůli hlubšímu z překonaných brodů. Bohužel nám došla voda a nechtěli jsme riskovat poškození ledvin. Rozhodli jsme se tedy radši dát všanc naše játra a nabrali si z brodu také vodu na zpáteční cestu. Ta byla paradoxně lehčí, protože zespodu byla mezi kameny mnohem zřetelnější správná cesta výlezu. Díky tmě nám přesto návrat o 2 kilometry trval téměř tři hodiny. U rozcestníku na úpatí údolí jsme unaveni nafoukli karimatry, padli na zem a spali.

Vzdálenost29 km
Stoupání1750 m
Klesání2220 m

Den 04 – Středa 15.01.

Noc byla poměrně chladná, naštěstí pro nás únava byla větší. Ráno jsme opět vyrazili po sedmé hodině. Čekal nás výšlap z údolí, tedy asi 400 výškových metrů. Vodu z předchozího dne jsme pro jistotu už nechtěli pít a tak nás nahoru hnala ohromná žízeň. Restaurace na vrcholu byla stále zavřená a tak nezbývalo než se vydat po silnici směrem město Lluc. Asfaltová část, stejně jako předchozí den, byla dlouhá 3 kilometry. Po této vzdálenosti jsme se napojili na starou známou GR221, která nás dovedla až do Llucu. Vpadli jsme do první restaurace, která se nám objevila v cestě. Bylo sice zavřeno, přesto nám majitel prodal dvoulitrovou flašku Pepsi. Voda a cukr, to bylo jediné co jsme v tu chvíli potřebovali. Došli jsme k nedalekému klášteru, který poskytoval veřejné toalety a tam jsme oficiálně ukončili chodící část dovolené. V 12:30 nás z Llucu dovezl autobus do nedalekého města Inca. Zde stačilo přestoupit na vlak a už jsme se vezli zpět do hlavního města, do Palmy.

Cukry a tekutiny jsme měli doplněny, zbývalo dohnat trochu i kalorie. Zapadli jsme proto do fastfoodu Taco Bell a narvali si břicha. Nevěděli jsme co se zbytkem dne a tak jsme informovali čechy z prvního dne o naší poloze. Po pár vyměněných smskách jsme se šťastně shledali v parku přímo naproti krásné katedrále La Seu (Katedrála Panny Marie). Pořídili jsme pár fotografií a pokračovali společně pěšky na letiště. Putování po městě a na letiště není zaneseno v přiložených mapách, trek vám ale dokáží protáhnout o cca 12 kilometrů.

Vzdálenost6.6 km
Stoupání430 m
Klesání200 m

Den 05 – Čtvrtek 16.01.

Noc jsme strávili na letišti Palma de Mallorca v sekci D a ráno v 8:05 už jsme seděli připoutáni v letadle a těšili se domů.

Rozpočet

Celé i s letenkou z Drážďan a cestou z Prahy Flixbusem nás to vyšlo na cca 2500 Kč/osoba. Pokud jste příznivci maximálního low-costového režimu, lze vynechat oběd v Sólleru, nakupování lokálního ovoce a hlavně drahou žranici v Taco Bell. Navíc jsme zjistili, že jsme měli k letenkám zbytečně zakoupená 2 větší příruční zavazadla, stačilo by jedno. V takovém případě by vás dovolená vyšla na 1700 Kč/osobu.

Galerie

Video

Napsat komentář