You are currently viewing Mikrotrip #03 – Neduhy podzimu

Mikrotrip #03 – Neduhy podzimu

Tento prodloužený víkend jsem plánoval podle klasické cestovatelské rady: “Najdi to nejprofláklejší a nejnavštěvovanější údolí a cestuj do údolí těsně vedle”. A tak při zakoupených letenkách do Bergama padla volba na jezero Lago di Como. Rychlý průzkum historických center městeček Bergamo, Lecco a Bellagio mělo být vhodně doplněno horským výšlapem na vrchol Grigna Settentrionale. Plány začal kazit nejprve sníh, který ve vrstvě několika desítek centimetrů pokryl všechny vrcholy nad 1200 m.n.m., následovaný pesimistickou předpovědí počasí. V tu chvíli jsem přestal cokoliv plánovat a rozhodl se nechat naše cíle osudu.

Den 01

Jako správní škrti jsme ihned po přistání vyrazili do centra Bergama po svých. Překvapilo nás, že tuto strategii nevolil téměř žádný turista a přitom se jednalo o přibližně 2 kilometry podél nefrekventované silnice. Cestou se nám naskytl zvláštní výjev. Na jedné rušné křižovatce netrpělivě přešlapoval muž v jakési proletářské kombinéze. Jakmile se na semaforu rozsvítila červená, vyběhl před stojící automobily a počal své akrobatické street artové vystoupení s křišťálovou koulí. Jakožto upjatý kluk ze střední Evropy jsem byl jeho počínáním udiven a chtěl si tento okamžik zvěčnit. Když muž viděl, že vytahuji fotoaparát, okamžitě přestal s číslem a s italským naštvaným výrazem se pustil za mnou. Raději jsme bez otáčení utekli.

Dorazili jsme na hlavní nádraží a začali vyhledávat obchod pro doplnění zásob tekutin. Podle map v telefonním zařízení jsme našli nejbližší symbol nákupního košíku a vyrazili za ním. Vešel jsem do obchodu a začal hledat něco k snědku. Místností prostupoval zvláštní pach a police byly vyskládány podivným typem zboží. Neznalost potravin v regálech nás vyhnala na ulici. Podíval jsem se pořádně na skleněnou výlohu obchodu, kde velkým písmem stálo: African shop. Další obchod nesl stejný název a proto jsem opět použil mobilní mapy a našel další nákupní košík. Ten svítil o blok dále. Už při otevírání dveří nás do nosu nakopl zápach kari a z prostoru se ozvala indická muzika. Venku bylo asi 7 stupňů, přesto se v místnosti otáčel stropní větrák. Za pultem postával Apu a čekal na naší reakci. Ani jeden z nás není rasista, přesto nás tato multikulturalita na severu Itálie udivila. Zakoupili jsme předraženou vodu, vrátili se na nádraží a pokračovali směr městečko Lecco. Přestup na autobusovou linku se ukázal jako kritický. Rozhodli jsme se pokračovat z Lecca dále do turistické vesničky Bellagio, kam se dalo dostat pouze pomocí autobusu. Přednádraží bohužel sloužilo jako autobusová točna s několika neoznačenými odjezdovými stanicemi, kde se navíc potkávalo několik různých dopravců. U okénka na nádraží jsme byli přeposláni do blízké trafiky, kde nikdo nemluvil anglicky. Pantomima nám naštěstí dovolila zakoupit lístky a zjistit čas odjezdu, odjezdové nástupiště už nikoliv. V čas odjezdu jsme museli běhat od řidiče k řidiči a ptát se, zda jeho autobus jede právě do Bellagia. Zvláštní situace navíc nastala, když jsme zahlédli autobus s nápisem Bellagio, ale řidič nás poslal do jiného s úplně odlišnou konečnou stanicí. Jeho rada se naštěstí ukázala jako správná a my kolem 14. hodiny stáli na náměstíčku v Bellagiu. Vesnička zela prázdnotou. Pokračovali jsme k severní vyhlídce na jezero Lago di Como a pořídili několik fotografií.

Při cestě zpět do centra vesničky právě končila odpolední siesta a do ulic se vyhrnuly desítky turistů. Pokračovali jsme radši v našem putování dále. Bylo jasné, že vrchol Grigna Settentrionale pro nás bude nedostupný a tak jsme ustoupili z našich původních představ a stanovili nový cíl: vrchol Monte San Primo. Pomalu se blížil večer a tak jsme zdolali pouze prvních pár kilometrů a při první příležitosti jsme sestavili stan. V noci začalo hustě pršet. V noci teplota klesla téměř k nule a naše třísezónní spacáky se ukázaly jako nedostatečné. Příšerná noc byla doplněna sílícím deštěm.

Den 02

Ze stanu se nám dlouhou dobu vůbec nechtělo vylézt a tak jsme na cestu znovu vyrazili až po deváté hodině. Cesta vedla stále do kopce krásným údolím. Idilický výšlap čím dál více kazil sílící déšť. Kousek pod usedlostí Alpe delle Ville začala být cesta pokrytá sněhem. Déšť bohužel vytvořil ze sněhu nacucanou břečku. Sněhu bylo tak málo, že nebylo možné použít turistické mačky, přesto nám velmi ztěžoval chůzi. Při každém došlapu se navíc mokrý sníh přeměnil v kaluž vody a netrvalo tedy dlouho a naše boty začaly prosakovat vodu.

Bohužel jsme byli nuceni k dalšímu ústupku a kvůli počasí jsme zavrhli i náš nový cíl, tedy vrchol Monte San Primo. Nezbylo, než se vydat ke spodní stanici lanovky vedoucí na Monte Forcella a odtud sestoupit dolů do vesničky Magreglio. Hned za zmíněnou stanicí lanovky se déšť spustil s dvojnásobnou vervou. Schovali jsme se v nedaleké restauraci La Genzianella, kde na nás čekal horký čaj a příjemná půlhodinka u krbu. Přeslazený čaj fungoval jako doping dokonale a opět jsme se cítili skvěle a neporazitelně. Tedy alespoň než jsme odešli z restaurace zpět do deště. To se nálada opět zhoršila. Nedlouho poté jsme už procházeli vesničkou Piano Rancio, kde jsme se napojili na turistický chodník vedoucí lesem do Magreglio. Zde se bohužel ztratil nejen náš orientační smysl, ale i my. Místo štěrkové upravené cesty mírně z kopce jsme tak urazili zbytečné 2 kilometry stoupajíc stále vzhůru. Po vzezření se ukázala má lenost. Místo vrácení se zpět na poslední rozcestník jsem pokynul k sestupu hustým lesem přímo kolmo na vrstevnice. Sestup zkomplikovalo několik skutečností: husté křoví, které zlikvidovalo bratrovu levnou pláštěnku; Skalní stěna, která nás donutila několikrát ke změně směru; a v neposlední řadě údolní chodníček kompletně zalitý potokem, který promočil zbylá suchá místa v botách. Přesto se to nakonec podařilo a s odřenými botami, jen jednou pláštěnkou a bez suchého místa na těle jsme dorazili do vesničky Magreglio. Plán byl zbaběle jasný. Najít autobusovou zastávku a ukončit naše trápení.

Nestalo se tak a náš den zdaleka neskončil. V místní putice jsme se pantomimou (nejspíše) dozvěděli, že v neděli žádné autobusy nejezdí. Přitom se stačilo dostat do 9 km vzdáleného Asso, kde začínala vlaková linka. Chvíli nás svrběl chtíč objednat si taxi. Nakonec nás ale překonala povaha škrtů a po silnici jsme se do města vydali pěšky. Déšť sice stále neustával, to už nám ale dávno bylo jedno. Nasadili jsme rychlé tempo a za hodinu jsme už stáli na vlakovém nádraží. Za dalších 20 minut už jsme seděli ve vyhřátém vlaku směr Lecco a pomocí mobilního internetu jsme narychlo objednali ubytování v tomto městečku. Na cestě nás čekalo další nemilé překvapení. Do stanice Lecco se dalo dostat několika způsoby. Jeden z nich byl přes Merone a Molteno, zatímco druhý počítal s přestupem v Miláně. Automat na lístky nám přitom nedal na výběr a jako vstup po nás požadoval pouze cílovou stanici. Když ovšem průvodčí uviděl naši jízdenku, trval na našem opuštení vlaku ve stanici Merone. Celou dobu nás ujišťoval, že pár minut po jejich odjezdu přijede další vlak, tentokrát směrem Lecco. Jak moc byl onen zaměstnanec italských drah neinformovaný jsme zjistili posléze. Žádný vlak směr Lecco tu nejel a ten den ani nepojede. V nádražní hale se nám podařilo zburcovat polovinu vesnice, která se nemohla shodnout na tom, proč vlak do Lecca vlastně nejede. Pokud jsme mezi italskými slovy, gesty a pantomimou pochytili informaci správně, pak se nejpravděpodobněji stalo toto: Mezi Merone a Leccem na části úseku probíhala zrovna výluka, která byla nahrazena autobusovou dopravou. Jelikož byla ale neděle, nejela ani náhradní linka za vlak. Počkali jsme tedy na další spoj směr Miláno a pokusili se o přestup tam. Je pravda, že nás opět zastavil zaměstnanec italských drah a opět nechápal naše počínání, tentokrát se nám ale podařilo situaci vysvětlit a milý průvodčí nám umožnil se špatnou jízdenkou docestovat až do Lecca. Do města jsme dorazili kolem osmé hodiny večer, akorát na předání pokoje. Tedy alespoň pro nás. Majitelka apartmánu by si asi přála dřívější hodinu vzhledem k jejímu opileckému stavu. Předání proběhlo bez problému a my se mohli těšit na noc bez deště a mrazu. Nikdy jsem neměl tak velkou radost z teplé sprchy jako ten den.

Den 03

Poslední den se nesl v duchu klasického turismu. Nejprve jsme s fotoaparátem prozkoumali centrum Lecca a poté i většího Bergama. Zde jsme navíc ochutnali typický dezert Polenta e Osei a s pouze 10 kilometry v nohách jsme se dostavili do letištní haly a vrátili se zpět do Čech.

Rozpočet

I s letenkou z Prahy stál 3-denní italský výlet 2450 Kč/osoba. Nesnažíme se ale šetřit za každou cenu a kvůli počasí jsme navíc objednávali relativně drahé ubytování. Bez něj, bez ochutnávání místních sladkostí a výměnou pouličního jídla za supermarket se lze bez problému dostat na 1400 Kč/osoba.

Galerie

Napsat komentář